August Krčal

K dějinám dělnického hnutí v Rakousku 1867-1894.

 

(Přeložil Karel Vohryzek; Nákladem Ladislava Brunclíka v Liberci)

 

 

Kamarádům,

Karel Vohryzek!

Tuto knihu jsem zčeštil, ačkoliv nemohl jsem neviděti její nedostatky i chyby! –

S uvědoměním, že knihu tu psal jeden z těch starých dobrých kamarádů, jež příliš byli zaneprázdněni agitací a organizací, než aby při svých publikacích pomalou a obtížnou cestou přísného vědce brát se mohli, sedl jsem ku knize a - sál jsem z jejích stránek vůni skutečného života, odnesl sobě dojem; že autor nepsal, opatřen bohatým materiálem, dějiny dělnického hnutí, ale spíše jisté děje vylíčil, jichž byl svědkem aneb sám na nich vynikajícím způsobem bral účasti. - -

Pro mladší soudruhy nebude se škodou když vznik, vzrůst a zánik radikální strany poznají, nebo z její trosek jsme vyrostli, - my nového žití lidé, - my moderní, - pro starší bude jen s prospěchem, když poznají z těchto řádek neúčelnost, ba škodlivost taktiky romantických „revolucionářů“, která přese všechno ještě v hlavě těch kterých straší. –

Z tragického zániku pak strany radikální naučí se znáti naší soudruzi lék, proti moru počínajícímu zase už v našem vlastním táboře jeviti svoje hrůzyplné účinky; proti moru: svárlivosti, kultem osob způsobené nesvornosti a podmíněné tím vším slabosti.

Lék toliko jeden: Srazit řady!

Sociální demokrati najdou v této knize věrný obraz svých otců a tu myslím, že o dnešních možno také říci, že „jablko daleko od stromu nepadne.“

Jsem přesvědčen, že kniha bude přijata příznivě jak pro svůj agitační ráz, tak pro lekce, tam nám udílené, stran rozkolů ve vlastním táboře Krčalova závěť: „Srazte řady“, doufám že naše hnutí obrodí!

Přátelský Vám tisknu ruku kamarádi!

 

 

 

Slovo úvodní.

 

Dějiny dělnického hnutí v Rakousku, pokud jsou pozoruhodné a významné pro nás, sotva jsou starší čtvrtstoletí. Zajisté v poměru krátká to doba, od onoho okamžení, kdy rakouský proletariát poznav sociální rovnoprávnost, rušně a slyšitelně žádal svých práv přirozených a společenských; kdy „hydra sociální revoluce“, (podstatně jiného významu než-li předcházející) poprvé svoji mohutnou hlavu pozdvihla. Byl to počátek třídního hnutí dělníků, jakého před tím mnohojazyčné Rakousko nikdy nebylo poznalo.

Ale jak je mladé dělnické hnutí v Rakousku, tak je bohaté a zajímavé událostmi, odehrávajících se až po dnešní den v jeho středu.

Sotva bude dělnického hnutí, v kterékoli jiné zemi, které by tolik bojů, bludů, pronásledování bylo prodělalo, než-li nabýti mohlo pevné půdy.

Připočteme-li, kolikráte hnutí rakouské bylo voděno za nos, kolikráte bylo podváděno, nebude s podivem, že nemohlo posud zaznamenati větší úspěchy. Neboť, vždycky, když zdravého mělo vzíti náběhu, dostavily se: státní moc, třída majetná, její tisk, falešní prorokové, šarlatáni a jiní političtí kejklíři, kteří hnutí ovládali vodíce je cestami, které byly nejméně nebezpečny utlačovatelům. A dělníci, ti nechávali si za takého stavu věci stahovati kůži přes uši, šlapati svoji lidskou důstojnost, s klidem a i když si byli vědomi do nebes volajících křivd. Ubohý proletariáte rakouský, jak dlouho ještě budeš otrockou bodrostí okázale se honositi?

Vykupitelé lidu, jímž se říká „nejvynikajíčtější žáci Karla Marxe“, jdou pak a píší dějiny dělnického hnutí v Rakousku, chválí ho a vynáší do nebe, když bylo toto jimi a příbuznými jim lumpaciusy balamuceno, podváděno a znásilňováno. Adler Kautský, Bebel - Liebknecht, vzorný to kvartet moderní demagogie a jim po boku ona hnusná společnost, sestávající ze slepých nástrojů, odpadlíků a podobných subjektů; mnoho byli dovedli, ale ještě více zničili. Dávno jsou zralí, aby panujícími autoritami vyznamenáni byli řády za jich podivuhodná dogmata státní.

Rovněž tak jest jich průvod hoden uznání za věrně konané služby; praví to lokajové svých pánů, jak se malují do obrázkových čítanek!

Stránky následující nám dokáží, že jsme v soudu o této společnosti nešli příliš daleko. Z této knížečky mají dělníci a dělnice tohoto státu zvěděti pravdy; - nechť slyší líčení hnutí od bojovníka, který stál, bil se a trpěl řadu let v srdci hnutí. Dosti dlouho jsme mlčeli, - hlásíme se nyní k slovu.

 

Pravdě čest

nepravosti pranýř!

 

Spisovatel.

 

 

I.

Počáteční období 1867-1878.

 

Červená internacionála, mohutného účinku ve všech zemích, zejména pak v Německu, vrhala svoje stíny před sebe.

Netušeně zdařilé vystupování Ferdinanda Lassaleho svojí hřivnou přispělo k tomu, aby všechny vrstvy obyvatelstva, daleko za hranice Německa, sledovaly nové hnutí s napjatou pozorností. Probouzejícímu se duchu německých dělníků, který reakci k boji vzývati počal, válečnému křiku po vyzdvižení kapitálu z veřejí, mělo se dostati za krátko mohutného hlasu v soustátí rakouském.

Jakmile byl německý proletariát ze své duševní nečinnosti probuzen, - musilo dojíti i k tomu, že proletariát sousedního státu úpící pod zuřivým vysáváním hospodářským, ze svojí strnulosti se probudil.

Německý proletariát počal se vyvíjeti v třídu organisovanou, rakouský teprve hýbati. Ale kámen jednou v pohyb uveden nebyl k zastavení. Rakouští, především vídeňští dělníci, jali se ve směru svých německých bratří organizovati.

* * *

Německo-liberální buržoasie v roce 1868 vesla došlá, přicházela svojí praktickou politikou ve vývoji se nacházejícímu dělnickému hnutí příznivě vstříc; zničila přísná pouta politická, vydala zákony, které zaručovati měly rakouskému lidu volný projev mínění, svobodu slova i tisku, právo spolčovací a shromažďovací, listovní tajemství a právo domácí.

Toť se ví - jen na papíře, jak z následujících zkušeností zvíme. Ale přes to stačily, aby se hnutí dělnické, (ve státě sestávajícím z tolika národů nejrůznějších zájmů, ve státě, v jehož nitru zápasy národnostní nenechaly lidu popadnouti dechu, poněvadž jimi každá vážná myšlenka byla zatlačována do pozadí,) mohlo rozvinouti.

Bylo to v měsíci říjnu, kdy několik snaživých dělníků pojalo myšlenku založiti dělnický vzdělávací spolek. Mezitím co tato společnost zabývala se založením spolku, uzrál v jiných kruzích dělnických plán, utvořiti ústřední spolek pro dělníky, aby se tak onomu těžařství z Anglie do Německa přenesenému razila cesta.

A vskutku odbývala se dne 1. prosince 1867 veřejná schůze dělníků, která program ústředním spolkem vypracovaný přijala a ovací, zásadě svépomoci dle Schulze-Delitsche, končila. Ale již 15. prosince došlo k založení vzdělávacího spolku, stavicího na soustavě státní pomoci dle Lassaleho.

Tak povstalo v témže měsíci roku 1867, dvé stran, které ihned vzájemné potírání zahájily.

Ale netrvalo to dlouho a Lassaleani opanovali jako vítězi bojiště. U příležitosti shromáždění pořádaného Schulzeany, byli tito překvapeni řečníky vzdělávacího spolku, při čemž odporučená jimi resoluce, aby se připojili přítomní k vzdělávacímu spolku, jednohlasně byla přijata.

Svépomočáci tedy spolek sic založili, ale brzo pro nedostatek členstva se musil rozejít.

Vzdělávacímu následovalo zakládání odborných a jiných sdružení, což v hlavních a průmyslových městech říše došlo horlivého napodobování. Volání po organizaci ozývalo se celou zemí a burcovalo lhostejné a bázlivé z klidu. Vědomí mezinárodní solidarity bylo si prorazilo cestu ještě nežli uplynuly dva roky, v kteréžto době rakouské dělnictvo zastoupeno bylo v různých organizacích mnohými tisíci.

Tak nikoliv jen Německo a jiné země, ale i Rakousko mělo svoje dělnické hnutí; ovšem s hezky krotkým programem, jako: všeobecné, přímé volební právo, právo koaliční, oddělení církve od státu, utvoření lidovějšího vojenství, odstranění obmezování tiskové svobody, spolčovacího i shromažďovacího práva, fedrování svobodných, individuelních organizací státem atd.

Ovšem že panující liberalismus svým klidným chováním mnoho k tomu přispěl, neboť sledoval dělnické hnutí dokonce blahovolnýma zrakoma, ovšem asi s úmyslem: příležitostně vytrumfovati je proti flanďáctví. A to bylo účelem poskytnutých „svobod“, jimiž vláda k upevnění svojí posice chtěla se uvésti v přízeň nejen u maloživnostnictva, ale i u hnutí dělnictva, které právě počalo vyháněti v květ.

Nuže, my máme sic nejméně příčin se horšiti, kde běží o šlápnutí flanďáctví na krk. Ale tu má býti oběť rovnocenná úspěchům, které jsou k docílení. A toho zde nebylo. Rakouskému proletariátu bylo zůstaveno nabýti trpkých zkušeností o tom, že jeho bědný stav nezlepší se nijak ani pod vládou zdánlivé svobody udílející, ani pod flanďácko-feudální; naopak; že hospodářské vysávání trvá přese všechno dále.

Až posud nebylo hnutí dělnické vládou ani tiskem považováno za státu nebezpečné; naopak bylo pojímáno jako hračka, slibující za jistých okolností i užitku. Dělníci, maloživnostníci ba i měšťácká demokracie pohodlně se vešly do této nově povstalé dělnické strany. Všechny strany ucházely se o její přízeň. Byla něžnou rostlinkou, dosti důležitou, aby se ucházely pečovati o ní. Ale tak jako v celé straně scházel rys zdravé, revoluční myšlenky, tak bylo to i u většiny vůdců, s revoluční vážností. Vůdcové mněli se býti vyvýšeni nad masu a byli šťastni, když zaskvěla se jich jména při zprávách ze schůzí dosti často v měšťáckých listech. Autoritářská domýšlivost bujela s úžasnou rychlostí. Splnění světodějného úkolu, k němuž povolána byla strana a její nositelé bylo věcí vedlejší. Naproti tomu považovalo se za nutnost kompromisovat s panující třídou.

Vyjma „Volksstimme“ (Hlas lidu) prvního to orgánu dělníků, neměla mladá strana žádné jiné socialistické literatury a byla tedy odkázána k brožurám a časopisům vycházejícím v Německu, které také velikého v Rakousku nabyly rozšíření.

A teď se proletářským živlům poznenáhle ujasňovalo, že jejich zájmy nejsou v souladu s buržoazními, ale naopak v protikladu; maloměšťáctví zatlačeno do pozadí a hnutí počalo bráti na se charakter sociální. Počínajícímu právě období bylo zůstaveno poučiti dělníky, co znamená svoboda jako v Rakousku. Bylo-li posud na straně dělníků veřejné mínění, tisk, měnilo se teď všechno na opak. Liberální strana a její tisk přestala příznivým nalaďováním a objektivními zprávami činiti vzrůstajícímu hnutí reklamu; jednoduše je zamlčovala.

Do této doby (srpen 1869) spadá svolání sjezdu eisenašského. Duch mezinárodní solidarity měl zde být dokázán rakouským dělnickým hnutím. I bylo vzhledem k tomu usneseno, nechat se zastupovat dvěma delegáty (Oberwinder a Scheu) a současně vstoupit do nově založené sociálně-demokratické strany.

Pro éru, která nyní povstala, éru pronásledování a potlačováni ze strany úřadů, bylo to kamenem úrazu. Výnosem „občanského ministra“ Giskry, zakázáno zřizování dělnických a politických spolků a sice na základě přijatého v Eisenachu sociálně demokratického programu. Ve smyslu výnosu předbíhali se nyní úřadové v rozpouštění schůzí a spolků. Sociální demokracie prohlášena za státu nebezpečnou a sociální otázka měla přestávati dle Giskry - jaké to komando! - u Podmokel. Zaručované „svobody“ zvrhly se v reakci.

Tomuto útoku odpověděli dělníci dne 15. prosince 1869 velikou demonstrací před parlamentem. Této imposantní demonstrace zúčastnilo se asi 15000 osob, z jejichž středu zvolen komitét (Hartung, Boudiš, Berka), aby odevzdal ministru Taaffeovi požadavek všeobecného volebního a koaličního práva. Touto „drzostí“ vláda byla rozhořčena tak, že ukázala pravou svoji podstatu, viděla v tomto „neslýchaném“ jednání „velezrádu“ i nechala v následujících dnech pozatýkat řadu osob, o nichž bylo známo, že udávali tón ve straně, ovšem, že nadšené masy musily být před tím sladkými sliby ukolébány ve spánek. Zatčených bylo čtrnáct: 0berwinder, Scheu, Most, Pabst, Hecker, Perrín, Schönfelder, Berka, Schäftner, Pfeiffer, Dorsch, Eichinger. Gehrke a Boudiš. Chování obžalovaných, jež několik měsíců strávili ve vazbě vyšetřovací, po dobu jejich procesu bylo vzorné, zejména vynikl Jan Most, který otevřeně sebe prohlásil za revolucionáře, vedle toho jeho „Nussknacker“ („Louskač oříšku“) satiricko-politický to list, psaný tužkou a sloužící k dorozumění se spolujatými, nemálo důležitou hrál roli před soudem. Proces skončil odsouzením všech obžalovaných. Oberwinder odsouzen k šesti, Scheu, Most, Pabst k pětiletému žaláři, ostatní obžalovaní trestáni dvěma až desíti měsíci.

Avšak povolání ministerstva Hohenwarth-Schäffleho (v únoru 1871) následovala amnestie těchto a ještě jiných 93 politických zločinců.

Druhého května 1871 Most z Rakouska vypovězen. Tlak ze shora.způsobil, že hnutí hmatatelně upadalo. K tomu ke všemu strana rozpoltěna ve dvě frakce, takže při vzájemném, prudkém potírání sebe, stále větší následoval úbytek. Jedna z frakcí sdružila se kolem „Volksstimme“ (Hlas lidu), jejíž redaktorem byl Oberwinder, stále nakloněný jednak k tomu, vykonávat neobmezenou diktaturu nad stranou, jednak uzavírat s panující třídou kompromisy - kdežto druhá (frakce „bratrských“) sobě vyhrazovala zachovávání proletářsky třídního stanoviska, bez kompromisu. Její listem byla „Gileichheit“ (Rovnost) (založená roku 1869 ve Vídeňském Novém Městě) redigovaná Ondřejem Scheuem.

Ale rozkol neměl dlouhého trvání; brzo bylo veřejným tajemstvím, že Oberwinder za zády strany vyjednával se stranami buržoazními a že tedy klesnul až k zrádci věci dělnické. Jako renegát opustil Oberwinder Rakousko, odebral se do Němec a dnes stojí ve službě křesťansko-sociálních tmářů. Směr rozhodnější ale zvítězil.

Přibližný obraz stavu tehdejšího hnutí roku 1873 vyjádřen následujícími číslicemi:

Ve Vídni stávalo                 51 sp. děl. s              35.368 čl.,

v D. Rakousku                 28                            4.616,

v H. Rakousku                 7                              922,

v Solnohradech                 6                              469,

ve Štýrsku                                37                            9.848,

v Korutanech                 14                            1.156,

v Krajiuě                   6                              468,

v Tyrolích                                 5                              356,

v Čechách                                36                            11.707,

na Moravě                                21                            4.646,

ve Slezsku                                7                              760,

v Uhřích, Chorvatsku a Slav. 8                   9.793,

v Haliči                     1                              200.

Úhrnem                     237 spolků s              80.309 členy.

Tyto číslice jsou vyňaty z dělnického kalendáře na rok 1873: budou asi, pokud se týče počtu členstva, poněkud přepjaté. Ale přes to vládla strana dělnická úctyhodnou silou. Dělnických listů bylo: „Volkswille“ (Vůle lidu), ve Vídni dvakrát týdně;. „Vorwärts!“ (V před!), orgán knihtiskařů ve Vídni, týdně; „Keiltreiber“, satirický list tiskařů, Vídeň, dvakrát měsíčně; „Gleichheit“, (Rovnost), ve Vídeňském Novém Městě, dvakrát měsíčně; „Sociale Wochenchronik“, (Týdenní kronika sociální), v Pešti, týdně; „L'Operaio“, v Terstu, týdně; „L'Alba“ v Terstu, týdně. Později uznamenáváme čilejší ruch duševní i mezi dělnictvem korutanským, které vydávalo sociální politický list pod názvem „Volksblatt“ (Lidový list). Za vydavatelstvo znamenal Ferdinand Adenau ještě s třemi jinými soudruhy, za redakci Petr Střelař. Řada listů musila být zastavena, nedostatkem předplatitelů a scházením hnuti. Teprve roku 1877 a 1878 vidíme tisk dělnický znovu rozkvétati.

Rokem 1874 odbýval se ve Št. Hradci další proces, velice významný. Dr. Hypolit Toužimský a 31 spoluobžalovaných: Jindřich Wank, M. Kappaut, K. Hochreiter, K. Schulz, M. Rubitschke, J. Losch, J. Würges, W. Aichelberg, F. Gabriel, F. Scherübl, J. Tank, J. Keinerth, J. Fabian, J. Frank, B. Mössner, J. Schneider, K. Müller, R. Grohmann, V. Schreckenthal, G. Kančič, V. Beyer, St. Pauller, F. Kielmeier, J. Prager, J. Zelinšek, K. Seidl, T. Bednář, P. Laffer, A. Traunig, J. Maschart, F. Malý stáli před soudem pro rušení náboženství a pro tajné sociálně demokratické spojení. Proces skončil odsouzením všech obžalovaných. Toužimský odsouzen ke čtyřem měsícům, ostatní k žaláři vztažně vězení od jednoho týdne až ke 3 měsícům.

Průběh procesu zřetelně obrážel, jak úřadové vzhledem k stále více pokračujícímu sociálně - demokratizování mas byly o svůj stát starostlivy; učiněná strašidla se viděla tak nebezpečnou se jim zdála tato strana. Nu, dnes asi státní autority nebudou viděti v sociální demokracii žádného nebezpečí, vždyť je dnes sociální demokracie - tak se totiž zatím vyvinula - stát udržující, neboť pokud se týče ideálů budoucnosti, je horší všech stávajících státních a hospodářských útvarů. Od polovice let sedmdesátých až k roku 1878 vyznamenávalo se hnutí klidným, ale vážným postupem. Ti, kteří nazírali na dělnické hnutí jako na sport, uznamenali, že zúčastnění přece není hračkou a ustoupili do pozadí. Pozbytím těchto živlů hnutí dělníků, ovšem zeslabeno, ale ztraceno nebylo nic. V této době byla „Gleichheit“ (vycházela poslední léta osmidenně), vycházející ve Víd. Novém Městě hlavním orgánem strany, až do října roku 1877. Vedle „Gleichheitu“ stávalo od roku 1876 v Liberci vydávaného a Josefem Hanichem redigovaného „Arbeiterfreundu“ (Přítele dělníků); týž přeměněn v roku 1879 ve „Volksfreund“ (Přítele lidu); dále „der Gewerkschaftler“ (Odborák) vydávaný to ve Vídni Jindřichem Gehrkem a soudruhy orgán odborných sdružení.

Jako dědic „Gleichheitu“ nastoupil 4. října 1877 ve Vídni vydávaný „Socialist“; vlastně to byla přeměna prvé v poslednějšího a vedle toho dlouho již chované přání přeložit ústřední orgán strany do Vídně. Kauci 4000 zlatých, nutnou ku vydávání týdenníku přenesli vydavatelé „Gleichheitu“ taktéž na „Socialist“. I tento list byl ústředním orgánem strany, jakožto redaktor podepisoval většinou Ferdinand Leisner.

O slovanském hnutí málo bylo posud k zaznamenání. Ale tu došlo opět k životnějšímu období.

 

II.

Rok 1878.

 

Pro německou sociální demokracii započala rokem 1878 nová éra. Vláda zastrašena rychlými pokroky strany, domnívala se, že bude moci zničiti ji prohlášením výjimečného stavu nad celým Německem, jemuž podrobena býti měla, celá sociální demokracie. Spoutání sociálně-demokratického tisku, potlačování spolků a jiná pronásledování byla nyní v Německu na denním pořádku. Nejpoctivější, nejlepší byli šikanováni a procesováni. Sta musila opouštět domovinu a v cizozemsku, ponejvíce v Americe hledati útulku. Vůdcovství stalo se doslova stranou; to pak zbaběle lezlo ke kříži a zapíralo revoluční princip, načež vláda od pronásledování ustoupila. K jakému účelu také tady pronásledováni? Revoluční myšlenka jako „nesmysl“ překonána a „veliký“ Bebel a Liebknecht jako mírumilovní sociální demokrati přijati za „právně existujicí.“

Nezmýlil se tedy Bismark ve svojí politice, neboť všechno to, co chtěl, docílil: kapitulaci vůdcovství a jeho odřeknutí se idejí nebezpečných panující třídě.

Až do té události plné doby rakouský proletariát držel s německým pohromadě jako síra a smůla. Všechno, co přicházelo z Německa, bráno jako berná mince; rakouská strana dělnická nacházela se úplné pod vlivem Bebla, Liebknechta a Grillenbergera.

A touže měrou, jakou strana v Německu kráčela pokud se taktiky týče svému bankrotu vstříc, strana v Rakousku činila pokroků - na zad!

To nepotrvalo ale dlouho.

Bude snad kladena otázka, jak že rakouské hnutí dělnické mohlo být tolik určováno německým? Němečtí papežové strany imponovali, - a proto jejich tisku byla dávána přednost; kdežto rakouský tisk teprve v druhé řadě byl uznáván. Ustavičně dovážená „vědecká sociální demokracie“ přešla u Rakušanů poznenáhla do masa a krve. Ale přišla doba, kdy to mělo být jinak. Prohlášením výjimečného stavu v Německu většina listů zašla, čímž také dovoz „vědecké sociální demokracie“ k nám do Rakouska zastaven.

A místo této, snažila se idea sociálně revoluční raziti sobě cesty.

Z Německa pomocí výjimečného stavu, vyštvané a papeži strany vykroucené všelijak jádro revoluční, brzo nechalo o sobě slyšeti a sice všude. Zejména pak k němu příslušel Jan Most, který svým postupem revolučním do „nemilosti“ oboustranně byl upadl. Most tou dobou nacházel se v Londýně a přispěním starého komunistického vzdělávacího spolku dělníků vydával „Freiheit“ („Svobodu“). Zbraněmi dialektickými ostře potírala „Freiheit“ německé oficiální vůdcovství, hájíc živými slovy stanoviště sociálně revoluční, což ovšem nemohlo, aby nemělo na proletariát rakouský svého účinku. „Freiheit“ našla ohromného rozšíření v Rakousku, čímž ovšem jaksi nová, svěží síla k činu, zdravý duch nabýval půdy. Ale „Freiheit“ užívala mluvy, která v Rakousku nebyla posud slyšána.

Zásadních rozdílů tehdy sice ještě nebylo anebo jen malých, ale tím větších později v taktice.

Energičtí a jinak probudilí duchové řadili se kolem praporu „Freiheit“ a tvořili levé křidlo - pozdější to strana radikální; kdežto pozůstatek staré strany vedením Bardorfa, Gehrkeho a jiných zůstal věren konservativní sociální demokracii, vztažně Beblovi a Liebknechtovi. Tvořil v okamžiku, kdy prvá proti němu přešla k ofensivě tak zvanou umírněnou stranu.

Že dělníci v masách opouštěli starého praporu a radikálnému proudu následovali, je vysvětlitelné, neboť tendence „Freiheit“ („Svobody“) a jiných radikálních spisů uvědomila jim, že strana sociálně-demokratická je dílem vůdců jednotlivců a že .od těchto je považována za plný žlab. Posud ale nebylo člověka v Rakousku, který by se otevřeně postavil v zásadný protiklad ku straně sociálně-demokratické. Ale proces kvasu byl již připraven, a několik měsíců později vedl k otevřenému rozkolu ve straně.

 

III.

Přehled hnutí.

 

V jakém stavu sily nalézalo se hnutí dělnické rokem 1878, usoudíme přibližně ze stavu tisku.

V polovici roku 1878 vycházely jazykem německým následující orgány strany: „Socialist“, týdně (později dvakrát týdně) ve Vídni; „Arbeiterfreund“, dvakrát měsíčně v Liberci; „Gewerkschaftler“, dvakrát měsíčně ve Vídni; „Socialpolitische Rundschau“ („Socialněpolitické rozhledy“) v Liberci; „Vorwärts“, orgán tiskařů ve Vídni, dvakrát měsíčně; „Fachzeitung der Metallarbeiter“ (Odborný list kovodělníků), dvakrát měsíčně ve Vídni; „Fachzeitung der Schumacher“ (Odborný list obuvníků), dvakrát měsíčně ve Vídni.

Českým jazykem: „Budoucnost“ v Praze, dvakrát měsíčně; „Dělnické Listy“ v Praze, měsíčně dvakrát; „Organisace“, měsíčně v Praze.

V Uhrách a sice v Budapešti: „Die Arbeiterwochenchronik“ (Týdenní kronika dělníků) a „Volkstimme“ („Hlas lidu“) polouměsíčně.

Z předcházejícího vidno, že hnutí opět oživovalo. Zejména mocně hýbal se proletariát český vesměs prodchnut ideou revoluční.

Ale rozšířením strany i myslicí část pociťovala potřebu, silné stravy duchové - ryzího, s duchem času kráčejícího tisku. Mezitím, co jednak žádána energičtější mluva, dbala vláda, aby i ten zbylý ještě kousek tiskové svobody zredukovala na minimum.

S takovými neblahými okolnostmi bil se „Socialist“ tak dlouho, až ho síly opustily. Pro nedostatek předplatitelů „Socialist“, nikoliv bez dluhů, vycházení svoje dne 31. července 1879 byl nucen zastaviti. Dne 9. srpna 1879 založena ve Vídni „Freiheit“; v tutéž dobu spadá založení „Zukunftu“ dne 4. října 1879, usnesené na konferenci v Mürzzuschlagu. „Freiheit“, však ne dlouho na to vládou potlačena; - založením dvou, stejných tendencí sledujících časopisů, vycházejících (střídavě) l4denně, viděla se vláda zkrácena o kolek novinářský, který platit povinny jsou týdenníky.

Dne 5. října 1879 založen „Volksfreund“ v Liberci, kterýžto byl učiněn centrálním orgánem strany.

 

IV.

Zrádné pikle!

 

Strana sociálně demokratická opět byla a sice nemálo diskreditována, když se stalo veřejným tajemstvím, že známí vůdcové různých se dopouštěli zrad.

Příkladem služtež jen dva případy. Poprvé jedná .se o známého Dr. Toužimského, velice vlivuplného vůdce. (Týž co roku 1874 souzen byl ve Hradci Štýrském). Při příležitosti zatýkání našla policie na jeho psacím stolku zapečetěný dopis, svědčící bývalému ministru a vůdci konservativců Dr. Hohenwartovi: Dopis vynořil se na povrch při líčení a obsahoval z předcházejícího vyjednávání plynoucí ujištění Toužimského, že na dělnictvo, nalézající se pod jeho velením, možno spoléhat. Dělnictvo odřeklo se prohlášeného jím za zrádce Toužimského, a týž pak po odbytí několikaměsíčního trestu byl umístěn svými vzácnými příznivci co redaktor měšťácko-konservativního listu.

V jinou záležitost zrádcovskou zapleten sociálně-demokratický vůdce Ondřej Grosse, jak zjevno bude z následujícího.

Liberální ministerstvo padlo (1879). Ministerstvo Taaffeovo ujalo se vlády.

Za příčinou Taaffeho nastoupení vlády uspořádali němečtí liberálové ve dvoranách Žofiiných v III. okresu demonstraci, jakožto projev protestu.

Protitahem snažil se mistr Taaffe, proti němu mířenou ránu něm. liberálů svésti do vody. Dělnická strana, jak se mu zdálo, byla nejlíp uzpůsobená posloužiti tomuto účelu tj. uspořádati působivou protidemonstraci. A tu šlo především o to, ujistit se nejvlivuplnějších vůdců a pak by se dílo musilo zdařiti. Prostřednictvím přátelského vládě poslance a demokrata Kronawettra vyjednáváno s „nejlepším“ z vůdců, Ondřejem Grossem, za příčinou odbývání sociálně-demokratické schůze protestní.

Vyjednávající poslancové slibovali z nařízení vlády nejúplnější svobodu slova a vedle toho krytí útrat z uspořádáni schůze vzešlých. Samozřejmě musili se řečníci zavázati ku hřímání proti „liberálnímu panství utlačujícímu.“ Smlouva uzavřena a Ondřej Grosse dostal 500 zl. (Teprve po vydaření tahu dostalo se zprostředkovateli celého obnosu.) jako první splátku na „předběžné výlohy“ ku zmíněnému účelu a k jinému ještě „přiměřenému upotřebení.“

V týž den (14. listopadu 1879) co demonstrace německých liberálů v sálech Žofiiných se odbývala, shromáždila se imposantní schůze lidu ve Schwendrově „Kolosseum“ v Rudolfsheimu. Na denním pořádku se nacházelo: „Otázka národnostní, parlament, politické a hospodářské požadavky pracujícího lidu.“

 K pojednání o denním pořádku a k zdůvodnění resoluce slova se ujali Dunstätter, Marschall, Leitner, Zimer a Boudiš, jejichž vývody setkaly se s bouřlivým souhlasem. Prvý díl jednohlasně přijaté resoluce obrací se proti liberální („ústavověrné“) straně a vyplňuje tak postavenou vládou podmínku, na níž uzavřený kompromis se zakládal.

„V uvážení, že rakouský lid štvanice národní ať z jakékoli strany jsou způsobeny, co nejrozhodněji odsuzuje a ve svorné, mírumilovné součinnosti všech národů rakouských nezbytnou podmínku k práci pro nejvyšší účele spatřuje, protestuje dnes 14. listopadu r. 1879 veřejně ve Schwendrovém Koloseu shromážděný lid, proti resolucím tak zvanou „ústavověrnou“ stranou přijatým na její sjezdech v Mödlingu, Brně, Karlových Varech jakožto proti rozeštvání národností.

Shromáždění protestuje dále proti tomu, aby tak zvaná ústavověrná strana označována byla názvem „liberální“, poněvadž veškeré její jednáni vůči obyvatelstvu pracujícímu dokazuje, že jí svoboda je toliko lesklým slovem, které jí slouží k ukrytí nejhorší politické a hospodářské korupce.“

Ostatní část resoluce vyplnily požadavky sociálně-demokraticko-programové.

Nu, ovšem, dělníci v tomto dni směli také jednou v policejním Rakousku promluvit, jak sami chtěli, k tomu na útraty vlády, a to bylo - lákavé. Ale bylo to také poctivé, že strana dělnická stojící na půdě třídního boje, s vládou tak zřejmě se paktovala a od ní co nástroj se upotřebit nechala?

Nikoliv, pravíme: Nepochybujeme o tom, že kdyby nebylo jednotlivých vůdců, věc ta by se byla nestala. Ondřej Grosse jako hlavní macher rozdělil úlohy a dovedl všechno nutné tak aranžovat, že to šlo jak na drátkách.

Podobné schůze i v provincii uspořádány, zde většinou přičiněním sociálně-demokratického agitátora dra Kollera Rainthala. Zaslepený lid měl z toho nehoráznou radost, že směl také jednou vmetati panující třídě ve tvář pravdu bezohlednou, aniž by v nejmenším tušil, že tím jen vykonává přesně vůli vlády.

Že stát ani v nejmenším nebyl otřesen, je přec samozřejmé.

 

V.

Rozkol.

 

Ochota vůdců v případu, předcházející kapitolou zmíněném, osmělila hrab. Taaffeho k dalším krokům. Nikoliv bez obavy uznamenal, stále se vzmáhající rozšiřováni londýnské „Freiheit“, jejíž vliv na stranu stále byl patrnější.

To zdálo se vládě vysoce nebezpečné a tož musilo být pomýšleno na včasné zlomení zahraničního vlivu, pod kterýmž vláda rozuměla vliv „Freiheitu“. Vláda tudíž nechala vůdcům říci (rozumí se, že všechno „soukromě“), že kdyby přestali rozšiřovati „Freiheit“, dělníkům větší volnost byla by ponechávaná, a že by dokonce, ovšem na půdě zákona stojící straně, mohli činiti bez jakéhokoliv obtěžování propagandu. Leč malá jen část byla s tím srozuměna. Byli to sociální demokraté, stoupenci německé frakce říšskosněmní, kteří proti „Freiheit“ se vyslovili, většina ale byla posud pro ni. Zjevný rozkol strany stal se skutkem. Jedni, prohlašující se proti „Freiheit“, zvali se „umírnění“ a odporučovali jen zákonných prostředků, druzi bijící se za „Freiheit“ nazývali se „radikální“ a bojovali všemi prostředky. Prvnější drželi se zásady: „Osvětou k svobodě“, poslednější: „Svobodou k osvětě“.

Umírnění usilovali o přeměnu stávajícího pořádku cestou mírumilovnou a zákonitou a sice jedině na základě dosaženého jednou všeobecného a přímého práva hlasovacího, aby tak „dobyli“ politické moci. Vedle toho snažili se o jisté hospodářské a sociální reformy. Poslednější, radikální, trvali na stanovisku, že odstranění měšťácké společnosti a jejího pořádku je možné toliko radikálními prostředky a sice tím, že bude lid bez ustání poučován o neudržitelnosti a nespravedlivosti panujících poměrů, o idejích socialismu, když bude vychován k revolučnímu jednání. Parlamentarismus prohlášen jako antirevoluční a jako neschopný zlepšiti postavení pracujícího lidu.

Jak vidno bylo zde vskutku hlubokosahajících rozdílů, jež rozkol ve straně měly za následek Ovšem že byly to rozdíly jen taktické, ale různé cesty obou nutně vésti musily i k různým cílům.

Neboť, co takto hájené taktické stanovisko umírněných vedlo k světovému názoru sociálně-demokratickému či státně socialistickému, stanovisko radikálů s logickou konsekvencí musilo dojíti anarchismu co názoru světového! A přece nebylo posud teoretických protiv! Obě strany byly stoupenci kolektivismu Marxovského a obě odporučovaly společenskou organizaci komunistickou stavěnou na demokratickém základě!

Nemůže se nevidět, že obě strany tápaly začátkem a ještě i později, dosti v nejasnostech. Jestliže umírnění. přesunuli (dosti naivně ovšem) celou svoji moc na pole politických požadavků a jako němečtí parlamentní socialisté, od těchto všeho zdaru očekávali a jestliže nepochybovali o klidném přechodu do společnosti budoucí, zapomněli naproti tomu radikálové uvésti v soulad teorii s praktickým postupem. Z toho pak plyne,. že oba směry posud nemohly sobě svoje protikladné názory na svět, jak náleží ujasniti.

 

VI.

Rozmach strany radikální.

 

V roce 1881 vidíme stranu radikální na mužném postupu, opanovala dokonce již situaci. Strana umírněná scvrklá na malinkou skupinku, scházela se v politickém spolku „Wahrheit“. Ne dlouho po rozkolu založila tato strana ještě časopis „Wahrheit“, svůj duchovní orgán, který usiloval bít se až do „posledního dechu“ s radikálním proudem, ovšem že s nezdarem.

Nadšení a činnost nacházela se toliko v řadách radikálů.

„Zukunft“, nynější to orgán ústřední (Poněvadž „Volksfreund“ již nebyl uznáván jako orgán ústřední, přeložil se do Brna, kde podnes existuje.), vyznamenával se výtečnou mluvou populární a docházel tudíž v stále širších kruzích .rozšíření. I bylo tedy organizováno, agitováno a zase organizováno, kde co bylo. Odborné sdružení, skupiny veřejné i tajné, jak se to právě hodilo, byly uvedeny v život a zahájily novou činnost.

Leč, odtud také již padaly oběti.

Tak odsouzen v témže roku Lev Válečka pro velezrádu, spáchanou vpašováním „Freiheitu“, na čtyři roky do žaláře, a.jemu následovalo v brzku (v roce 1882) odsouzení Jana Richtra na 12 roků také pro velezrádu. (Richtr nechal tisknout 50.000 letáků, a tiskař ho zradil.)

Ke konci roku 1881 byli odsouzeni pro velezrádu a jiné politické delikty následující socialisté: Mangel na 2 léta těžkého žaláře, Doležal na 3 roky, Zoula na deset měsíců a několik jiných k menším trestům. Vedle toho celá řada nacházela se ve vazbě vyšetřovací, mezi jinými Josef Peukert, který po svém propuštění z vazby převzal redakci „Zukunftu“. Doposavad podepisovali „Zukunft“ jako vydavatelé: Jindřich Hotze, Hynek Formánek, August Köppen, Antonín Kristof (Zemřel v žaláři), Josef Hybeš, jako redaktor: Hynek Formánek. Avšak pronásledováními a okolnostmi jinými často nastaly ve vydavatelstvu mezery, které jinými důvěrníky vyplněny býti musily. O rok později vidíme také úplnou změnu vydavatelstva, jakož i redakce.

Totéž dělo se i tisku českému, jehož veškeří zástupcové stáli na stanovisku radikálním.

Vláda se neoddávala více klamu, radikální strana nabyla vrchu a rychlým tempem se rozšiřovala k velikému úděsu zástupců peněžního měšce.

Tu vláda ukázala svojí moc, policejní aparát uveden v pohyb, pronásledování a souzení za nejmalichernějších záminek stálo na denním pořádku. Nebylo dne, kde by byl denní tisk nebyl s to, oznamovati nová zatčení a nová pronásledováni všelikého druhu Zkáza stala se vůdčí zásadou pronásledovatelů osob neoblíbených.

Konfiskace radikálního tisku učinila si návladnictví zvykem. Listy měly, jako následek, velice podivný vzhled, celé sloupce zůstávaly prázdny až na slova více než známé „konfiskováno“. Co jiného mohlo podobné jednání vzbuditi na straně pracujícího lidu, nežli nenávist a vzpouru?

Žilo se takřka jako v despotické říši ruského cara a jako u revolucionářů těchto zemí i v Rakousku, idea terorismu jakožto prostředek k cíli tím vším se probudila.

* * *

Nebude bez zajímavosti seznati jména vůdčích osob neboli vůdců obou stran r. 1883. Jako známé osoby strany radikální budiž jmenováni: Peuckert, Motz, Führer, Šustáček, Rouget, Matzinger, Schafhauser, Pauler, Gams, Notzar, Gargula, Popp, Pokorný, Rismann, Leitner, Válečka, Kappauf, Adenau, Schiller, Schmied, Treibeureif a Komposs.

Českoslovanského směru: Hybeš, Pech, Mikolanda, Pecka, Zoula, Štefek, Milý, Petržílek, Strádal a Boudiš.

A strany umírněné následující: Bardorf, Hanich, Leissner, Brettschneider, Gehrke, Zich, Dorsch, Koller-Reinthal, Kiesewetter, Burian, Zacharias, Gans.

 

VII.

Proces Merstallingrovský. Pronásledování.

 

Mezitím co vláda švihala neúnavně karabáčem pronásledování nad stranou radikální a propaganda veřejná tedy stále obtížnější se utvářela, chystala se strana organizovati tajně, činíc takto nad zákonností křížek; současně uzrála v jedincích idea násilím fedrovati věc revoluční tím účinněji. Vzhledem k zuřivé reakci bylo zaopatření peněz pro agitaci první podmínkou. V hlavách Josefa Engla a Františka Pflegra, stoupenců strany radikální, zrodila se tedy myšlenka spáchati loupežnou krádež a tak nedostávající se hmotné prostředky zaopatřiti. Plán také uskutečněn. Továrník obuvi jménem Merstallinger, jednoho dne Englem a Pflegerem byl chloroformován a uzmuto mu několik set zlatých; - budiž mimochodem podotčeno, že jeho dělníci, stěžovati si naň, měli stálých příčin.

Ale po několika měsících přišla policie pachatelům na stopu a Engel i Pfleger jsou zatčeni. A tu (poněvadž rakouská policie, pokud ostrovtipu se týče, je „nepřekonatelná“) byla i zde hnedky toho mínění, že dotyčný čin má svůj základ v usnesení strany a tož pozatýkala celou řadu stoupenců této. Nebylo jich méně nežli 32 i s Pflegrem a Englem, a to nejčinnějších strany. Tři z nich - Sappé, Notzinger a J. Scheu - za krátkou dobu byli propuštěni na svobodu, ostatní ale po sedmiměsíční vazbě vyšetřovací postaveni před soud. Engel, Pfleger, Berndt, Peukert, Motz, Führer, Treibenreif, Schmied, dvě ženy (Hotže a Heitzerová) a devatenáct jiných (úhrnem tedy 29) obžalováni jsou z velezrády a loupežného útoku a také souzeni. Líčení trvalo od 9. až 22. března (1883) a skončilo odsouzením hlavních obžalovaných Engela a Pflegera k 15 a spoluobžalovaného Berndta k 2letému žaláři, a osvobozením ostatních 26 obžalovaných.

Na zjištění, že atentát je dílem toliko hlavních obžalovaných a nikoliv strany, musilo následovati osvobození ostatních; strana pak byla úplně ospravedlněna.

Budiž ještě podotknuto, že k obhajobě slova se uchopil z obžalovaných toliko Josef Peukert, jehož řeč, trvající přes dobrou hodinu, zasluhuje býti nazvána znamenitou.

Při příležitosti tohoto procesu pravil předsedající hr. Lamezan proslulá slova, že se stranou radikální vážně počítati dlužno, kdežto jsou jim umírnění pokřtěni názvem „vodopolívkoví socialisté“.

Tímto procesem policie docílila opak toho, co chtěla. Mněla, že jím zarazí straně ránu smrtelnou, ve skutečnosti ale tato po procesu zaznamenati mohla úžasný vzestup. Obšírnými zprávami o průběhu procesu učinil pro stranu denní tisk obrovskou propagandu. V krajích, kde posud o socialismu nebylo ani potuchy, upozorňováni lidé denními publikacemi a všecko všude se zabývalo idejí socialistickou.

Shromáždění lidu, která se odbývala, čítala na tisíce hlav, zřetelný to důkaz, na jak vysokém stupni vzbuzený o socialismus zájem se nacházel. Krátce, proces Merstallingrovský mohl býti považován v roce 18883 jako nejlepší agitační prostředek strany.

Leč strana radikální tvořila nyní pevnost, kteráž dobývána ze dvou stran všemi možnými prostředky. Na jedné straně vláda s potlačováním, na druhé pak tu i cizozemští sociální demokrati s jedovatým slintáním pomluv. V tom ohledu vynikali zejmena tito pod ochranou vlády se nacházející sociální demokrati: Bardorf, Dorsch, Schwarzinger, Gehrke (Vídeň), Hanich, Zachariaš (Brno) a Koller-Rheinthal (Št. Hradec). Z Němců pak Liebknecht, Bebel a Grillenberger. Dle těchto šarlatánů radikálové sestávali ze samých loupežníků a zlodějů. Zbabělí a zbídačelí sami, nebyl ani jejich tisk jiný, nanejvýš naříkat dovedl a podezřívati radikály, ale k energickému hájení strany dělnické povznést se nedovedl.

* * *

Na jaře roku 1883 zaznamenáváme opět nekonečnou řadu pozatýkaných, pronásledovaných a souzených radikálů.

Uvedeni budiž zde nejhlavnější případy, pokud jsou nám známé: Fischer (Praha) pro velezrádu 12 roků, Hinterstoisser 3 roky, Rafael (Vídeň) 18, Gluschitz (Št. Hradec) 13, Milý a Petržílek (Vídeň) každý ke 4 měsícům vězení. Poslední dva vydávali český radikální časopis „Proletář“, kterýžto však po vyjití několika čísel byl potlačen, což také způsobilo odsouzení obou. V Brně zemřel touto dobou dobrý bojovník, Schallinger, u zemského soudu, kde trávil v nekonečně dlouhé vazbě vyšetřovací. V tutéž skoro dobu zemřel v žaláři na 3 roky odsouzený Doležal.

Počet ve vazbě vyšetřovací se nacházejících radikálů páčil se na sta. Zejména v Čechách počala zuřiti reakce. Ústřední orgán Čechoslovanů radikálních „Dělnické listy“ v Praze přeložen byl do Vídně, když vydavatel a redaktor uvrženi do žaláře a v Praze list potlačen.

* * *

V měsíci dubnu 1883 prohlásili vídenští pekaři stávku, která však skončila za čtrnáct dnů s poloviční porážkou; rovněž tak později zahájená stávka sazečů skončena bezúspěšně, když byla strávila kolem 80.000 zl. Avšak nic naplat, moře socialismu stále mohutněji se vlnilo buržoasii vstříc, připravujíc jí každým okamžikem nová překvapení. Brzo zde, brzo onde docházelo ke konfliktům, jednak mezi kapitálem a prací, jednak s policejními orgány a zaměstnávaly se tak všechny kruhy obyvatelské.

Mezi organisovanými obuvníky zvláštní se jevil ruch. Členové odborného sdružení obuvnického ve Vídni zabývali se nyní více ideami revolučně-socialistickými, rozšiřovali do toho odboru spadající literaturu a rozhovořovali se veřejně i tajně o odpovídajících tomu tématech. Policie dozvěděla se o těchto „nezákonných“ rejdech. Jednoho krásného dne policie ráčila rozpustit sdružení a pokladnu spolkovou zkonfiskovati. Jestliže rozpuštěním sdružení byly vzbuzeny mezi obuvníky hněv a nenávist, bylo to patrno tím více, když policie bezprávně vložila ruku na pokladnu. Nahromaděná hořlavina přišla k výbuchu. Členové spatřovali v konfiskaci pokladny bezprávné osvojování cizího majetku a táhli ve stech k spolkové místnosti, aby uzmutí pokladny zamezili. Policie, když jí byla přišla posila, sáhla ku zbrani. A tu rozvířil se krvavý pouliční. boj končící na obou stranách s těžkými zraněními.

Neoznačitelné jednání policie vzbuditi musilo v kruzích strany a i v jiných poctivě smýšlejících, oprávněnou nevoli, tak že přihrnulo se sem dělnictvo ze všech stran, aby obuvníky v jejich bojích podporovalo.

Nyní objevila se také policie jízdní a poněvadž ukazovala se býti nedostačující, povoláno i vojsko, - kavalerie řítila se na bojiště! .Tu vzbouřené masy z nedostatku jiných zbraní vytrhaly dlažbu, vítajíce tak útočníky deštěm kamení.

Konečně nastal klid. Ale jakmile se setmělo, došlo každým příštím dnem opět a opět k demonstracím, a policie konečně pokladnu vrátila a rozpuštění spolku nazpět vzala.

V době na to nikoliv dlouho následující, došlo k novým scénám. Státní návladnictví, bezpochyby k tomu „ze shora“ určováno,. cítilo povinnost provádět spoutání tisku a každého volného projevu mínění vůbec, ještě hůře než posud, což ovšem nemohlo duchy nepobuřovati.

V kruzích strany bylo nyní usneseno, jednou energicky zaprotestovati proti všemu tomu a sice uspořádáním veliké demonstrace před hlavní. policejní budovou na Škotském náměstí (Schottenring). K demonstraci skutečně došlo, jakož i opět k velikému prolévání krve, mnohonásobnému zatýkání a souzení. I zde musilo zakročiti vojsko. Rozumí se, že za takových okolností naděje na účinnou, veřejnou propagandu stále více mizela v kruzích strany, až konečně na schůzi důvěrníků (Prosinec 1883) uzavřeno, veřejné schůze nepořádati a místo nich pečovati o propagandu tajnou. Ostatně se stvořením tajných skupin již dříve bylo započato a byly právě tyto prameny oněch letáků, které čas od času v mnohých tisících se rozšiřovaly.

Samozřejmě byly skupiny ve vlastnictví tajných lisů tiskacích. - Až posavad všechny ve Vídni a v provincii stávající dělnické spolky a sdružení odborné prohlašovaly se pro stranu radikální. I všechny odborné, jako „Schuhmacher“ (obuvník), „Metallarbeiter- u. Schneiderfachzeitung“ (Kovodělnické listy a Odborný čas. dělníků krejčovských) hájily toto stanovisko.

Ale mělo dojíti času, kdy protivy mezi vládou a jejími výkonnými orgány na jedné, a revolucionáři na druhé straně dosáhly svého stěžejního bodu. Nespravedlivosti byly zplodily v srdci proletariátu, za svobodu bojujícího, žhavou nenávist, proletář pocítil potřebu obrany.

Panující reakce měla za následek objevení se na bojišti Kamererů a Stellmacherů.

 

VIII.

Atentáty na policejního koncipistu Hlubeka, směnárníka Eiserta a policejního detektiva Blöcha.

 

Dne 15. prosince 1883 v noci klesl Hlubek, policejní koncipista ve Floridsdorfě, zasažen smrtící kulí Kamerera; - Hlubek vracel se právě z dělnické schůze, ve které byl ve vlastnosti vládního zástupce přítomen. Ve zmíněné schůzi Ferdinand Schaffhauser přednášel o „Antickém a moderním proletariátu“ a po ukončení přednášky vyprovázel Hlubeka krátký kousek cesty domů, načež se oba rozešli. V témže okamžiku padla rána. - -

Schaffhauser jakož i ještě jeden ke straně radikální se hlásící, jménem Jan Ondra pro podezření z úkladné vraždy zatčeni, leč během vyšetřování vznesena na ně obžaloba toliko pro spoluvinu na vraždě, o čemž se odbývalo přelíčení před výjimečným soudem za předsednictví r.z.s. von Holzingera, dne 27. a 28. dubna 1884. Schaffhauser odsouzen pouze pro zločin napomáhání ku vraždě na dobu dvou roků, Ondra naproti tomu rozsudkem zproštěn byl viny. Tou dobou bylo již zjištěno, že revolucionář Antonín Kamerer, teprve 22letý mladík neobyčejné energie, je pachatelem, kterému Schaffhauser při činu napomáhal. Z jakého dřeva onen muž byl tesán, nejlépe ukazují okamžiky jeho zatčení. Jakmile policie měla dostatek důvodů pro podezření, činila přípravy k jeho zatčení.

Policie se dozvěděla, že se zdržuje Kamerer vždy ode 3 do 4 hodin odpoledne v jedné kafírně poblíže Lerchenfeldské linie. Zde Kamerer měl být jat. Třem detektivům svěřena tato misie. Detektivové zaujmuli místo u dveří, které vedly na ulici a sice po obou stranách. Ale Kamerer měl již, jak se zdá, jakési tušení o hrozícím mu nebezpečí, neboť jakmile vystoupil z lokálu a detektivové chystali se zadržeti jej, ohnal se svými silnými pažemi vpravo a vlevo, sraziv tak svoje pronásledovatele k zemi vytáhl z náprsní kapsy revolver, vystřelil a jednoho z detektivů lehce zranil; na to pokusil se o útěk. Sebravší se tajní pronásledovali Kamerera, při čemž byli obecenstvem vydatně podporováni. V tom jeden strážník vystoupil proti němu, aby ho zadržel. Kamerer střelil a strážník zasažen v čelo skácel se k zemi. Konečně Kamerera dohonili, obklopili množstvím a strhli k zemi. A teď nový, zoufalý započal boj, Kamerer, který vládnul velikou tělesnou silou i obratností, bránil se jako lev. Bil, kopal, střílel kolem sebe a ještě když jeden strážník na něm klečel a snažil se ho spoutati, podařilo se mu vystřeliti, čímž strážníka poranil na stehně. Desetkrát snažil se Kamerer vstát, ale vždy zas byl obklopujícími stlačen k zemi. A ještě když už byl na nohou a na rukou silnými provazy spoután, snažil se vyprostiti.

Poněvadž byl Kamerer vojenským sběhem, postaven před kompetentní zde vojenský sond a odsouzen k smrti provazem. Nedlouho na to Kamerera odpravili. -- Byl také se Stellmacherem obviňován z vraždy Eiserta, kterou následujíc také načrtnouti míníme. Ale nemohlo se mu to dokázati.

* * *

Desátého ledna 1884 spáchán byl atentát ve směnárně Eisertově. Eisert, jakož i jeho obě nezletilé dítky, zavražděn, načež bylo atentátníkem uzmuto kolem 4000 zl. na hotovosti a v cenných papírech.

Cenné papíry, které rozměnit se poslaly do Pešti, přivodily zde zatčeni několika známých revolucionářů: Jonaše Frieda, Albina Scheflera a Heřmana Pragera, redaktora v témže roce.založeného radikálního časopisu „Der Radicale“. Po několikaměsíční vazbě vyšetřovací jmenovaní byli odsouzeni pro spoluvinu k několikaletému žaláři.

Patnáct dnů později usmrtila rána Stellmacherova revolveru policejního detektiva Blocha. I u Stellmachera, předcházel zoufalý zápas jeho zatčení. Oba atentáty kladeny za vinu Stellmacherovi. Odsouzen byl k smrti provazem a také později popraven. Sluší podotknout, že Stellmacher do posledního okamžiku popíral vinu na vraždě Eisertových.

A skutečně vražda Eisertových nemohla jim býti dokázána; pakli ale vraždu spáchali, nevěděla o tom strana zajisté a také by ji byla nikdy neschválila; o tom jsme přesvědčeni.

Třeba považovati Stellmachera i Kamerera za teroristy nejkrajnějšího druhu - produkty tak vychvalované civilizace století devatenáctého. -----

Hořkost naplňuje naši hrud při vzpomínce, že nikoliv společenské zařízení a pověry jsou pak odsuzovány, ale lidé. Leč, co bylo příčinou, že teroristé vyhlídli sobě. za oběť tyto dva policejní orgány? - V továrním místě Floridsdorfě bývalo dělnictvo vždy na straně socialistů, jak svědčilo velice čilé účastenství nu hnutí. To zpozorovaly orgány policejní a proto nenechaly nevyužitkovanou žádnou příležitost, aby socialisty nepronásledovaly a neodevzdávaly je eventuelně úřadům.

A také se nechá skutečně dokázat ohromná spousta zatýkání a částečného odsuzování v letech 1882-1883. Takové zuřivé pronásledování roztrpčovalo i za hranicemi a dalo na konec v řadách extremních (krajních) revolucionářů uzráti myšlence nejvíce nenáviděné z policie tohoto místa vyhladiti. (K. a St. přicházeli ze Švýcarska. Kterási oběť Blochova prchla z Floridsdorfu do Švýcar, kde seznámena se Stellmacherem. Oba vrátili se do Vídně, aby se pomstili.) Přání stalo se skutkem.

Ačkoliv nemáme příčin stavěti se na stranu křivdy, která zasluhuje býti pomstěna, nemůžeme neprohlásiti, že nelze nám nijak souhlasiti s aférou Eisertovou, zejména ale se zavražděním dítek Eisertových.

Víme sice, že sta a tisíce lidí náležejících třídě pracující, pozvolna jsou usmrcováni, ovšem že jiným způsobem; že dítky v útlém věku hynou, poněvadž se jim nedostává nejnutnějšího, že u žen dělníků zničen namnoze plod pro velkou námahu apod., to všechno víme. Ale onen čin byl zavržení hoden již proto, že nebyl účelný. Jím socialistické, vztažně anarchistické ideji nebyla činěna propaganda - a to přece bylo účelem - ale naopak předsudky v mase indiferentní jím zmnoženy.

Ostatně, jestliže byli Kamerer a Stellmacher pachateli, odpykali svůj čin a sice mužně! Byli si vědomi dalekosáhlosti svého jednání a to také něco znamená.

 

IX.

Prohlášení výjimečného stavu.

 

Činy Kamerero- a Stellmacherovými nechala se vláda určit, aby proti duchovým nositelům strany užila svojí moci do nejzažšího napjetí; činila je zodpovědny místo aby snažila se odstraniti příčinu. Místo uvolnění pohybu dostalo se dělníkům - žaláře a vypovídacích dekretů! - Zákon, - výjimečné výnosy, - .sloužící druhdy k potlačení ultramontánů a Čechů, nabyl rázem platnosti.

Na jeho základě prohlášen - 30. ledna 1884 - nad Vídní, Víd. Novým Městem a Korneuburgem, jakýsi stav obležení. V témže dostalo se policii práva, beze všeho zdůvodnění zakazovati noviny, vypovídati osoby z celého obvodu výjimečného stavu, zakazovati schůze, spolky, otevírati dopisy atd. Další výnos ministerský zrušil působnost porotních soudů u věcech trestních, tj. takových, jež ve snaze po násilném převratu stávajícího státního a společenského pořádku měly svůj základ. Bilo se na poplach k soustavnému pronásledování socialistů a. „pověstných“ revolucionářů. Hromadné zatýkání následovalo a než uplynulo několik dní, byli nejčinnější zákopníci dělnického hnutí, kolem 500 set asi, z obvodu výjimečného stavu vypovězeni.

Je zbytečné mluviti o tom, jak dotyční jsou tím citelně stíženi. Nechť se uváží, že byla většina otci rodiny, a že žena i dítě musely býti zanechány při hladu a bídě, poněvadž sami byli vrženi v neznámé krajiny, kde od místa k místu sháněti musili nové živobytí.

K tomu policie a četnictvo sledovaly v zápětí „nevěrné“ poddané, věrně jim pomáhajíce z práce, měli-li nějakou, - ztrpčujíce jim svými šikány život.

Mnohé přimělo k tomu, že útulku hledali v cizině, (ve Švýcarsku, Francii, Anglii a v Americe (Velká část vyštvaných se podnes zdržuje v Americe)). Ale to vládě ani zdaleka ještě nestačilo. Potlačila „Zukunft“ a „Dělnické Listy“, rozpustila neoblíbené spolky a pronásledovala tak každý socialistický směr, až do nejskrytějšího koutku. Vláda se pomstila.

 

X.

Nové procesy. - Kritické úvahy.

 

Co ve Vídni s největším úsilím pracováno o zničení revolučního, socialismu, jinde, jako v Celovci, Štýrském Hradci, v Praze, ve Vídni a jiných místech procesy z velezrády konaly se denně. V Celovci to byl proces proti Železnikářovi a soudruhům pro velezrádu (začátkem ledna 1884), jenž odsouzením Železnikáře skončil; dostalo se mu l2tiletého těžkého žaláře, kdežto jeho dva soudruzi osvobozeni.

V témže měsíci odsouzeni Podboy a Pronegg pro tentýž delikt. Prvý ku 12, druhý k 8 rokům těžkého žaláře. Pozoruhodné je, že Pronegg, když byl odsouzen, celou řadu soudruhů, na svobodě se nacházejících, denuncoval. Teprve tvrdostí rozsudku uvědomen jeho druhdy „veliké duši“ smutný los v celém jeho rozsahu; nyní teprve život mu byl drahým, a ku zachránění téhož nezdálo se mu ani mizerné, klesnouti v bahno lidské zvrhlosti. Jako tonoucí, - jemuž rozbouřeného moře vlny hrozí každou chvíli pohlcením, chytá se kteréhokoli předmětu, aby se udržel nad vodou, tak i Pronegg svému osudu uniknout se snažil. A přec to nespomohlo, nemesis jej stihla. Za to ale řada jeho soudruhů takovýmto mizerným jednáním ztratila na léta svobodu.

Udání Proneggovo učiněno v ten rozum, že Michael Kappauf a soudruzi odbývali tajné schůze, na kterých otázka ozbrojení a jiné záležitosti vztahující se k násilnému převratu nynější společnosti byly přetřásány a kde prý bylo uzavřeno, za příčinou nastávající cesty císařovy do Štýrského Hradce vyhoditi dvorní vlak dynamitem do povětří.

Na to byli zatčeni: Michael a Gustav Kappauf, Jan Kreiner, František Kleiner, František Kabelka, Antonín Schrank, Rudolf a Alois Hartel, Philip Sleik, Josef Schneider, Michael Ledinegg, Josef Scheucher, Mathiáš Streit, František Rockenbauer, František Stremitzer, Michael Kováč, Jan Huber, Karel Hubmeyer, Anton Riedl, Alexander Khel, Ferdinand Gabriel, František Lindner a Mikoláš Podboy (k l2ti rokům již odsouzený).

Přelíčení trvalo od 11. až do 25. června a skončilo následujícími odsouzeními: Michael Kappauf k 3 a půl, Krainer 2 a půl, Lindner 3, Schrank 2 a půl a Schneider ke 2 rokům, dále Huber k 18, Sleik 13, Ledinegg 13, Hartel 15, Rockenbauer k 18 měsícům a Mathiaš Streit k 48 hodinovému vězení.

Rozsudkem osvobozeni, jsou: Gabriel, Kehl, Hubmeyer, Kleiner, Kabelka, A. Hartel , Scheucher, Stremitzer, Kovač, Streit, G. Kappauf a Riedl. Všem obžalovaným bylo podstoupit 4 měsíční vazbu vyšetřovací. Ve Vídni odsouzen Rouget (pro držení tajného lisu tiskacího) k 8 měsícům.

(Počátkem ledna 1884) - Koncem listopadu konalo se před vídeňským výjimečným soudem líčení velezrády Bradyho- Buchmanna, Hübnera a soudruhů. –

Tento proces založen vypátráním tajného lisu tiskacího, jehož výrobky (letáky atd.) obžalovaní rozšiřovali.

Neúnavná činnost tajné.policie a naverbování špiclů toho docílily, že byla objevena v Lerchenfeldě, Kirchstättengasse tajná tiskárna byt a sklep (v němž tiskárna se nacházela) Buchmanna a ženy. To vedlo k zatčení Buchmanna a jeho ženy, Bradyho (týž meškal v kritické době v Mnichově odkud byl vydán, Hübnera, Horáklíka, Bleichera, Hrdličky, Springera, Schreiblechnera, Chalupy a Jiných.) Brady odsouzen k 12, Hübner k 1, Buchmann k 10 rokům, Bleicher, Hrdlička a Springer k 8 rokům, Schreiblechner a paní Buchmannová k 3 a ostatní ode 3 do 5 roků těžkého žaláře. Úhrnem obnášely tresty 18 obžalovaných, již byli odsouzeni, 105 roků. Několik z obžalovaných, mezi jinými Schreiblechner a Bleicher, plesnivému vzduchu žalářnímu již podlehli.

V roce 1885 19. ledna odsouzeni v Praze Antonín Behr, redaktor socialistického časopisu „Der Radikale“, Josef Schiller a Fr. König, každý k 8 měsíčnímu těžkému žaláři. 28. ledna zatčen V. Kratochvíl v Nýřanech pro velezrádu a po několikaměsíční vazbě vyšetřovací odsouzen v Praze k pětiletému žaláři.

Ve Vídni odsouzen v březnu Thielmann před výjimečným soudem k 5ti letému těžkému žaláři. V Praze pro tajné spolčování: Hulik k 15, Schwarz k 13 a Rejsek k 5 měsícům žaláře. V červenci pak: Hirt, redaktor a Gattermann, vydavatel „Der Radikale“; prvý k čtyrem druhý k jednomu měsíci žaláře. Dále: Karel Hladký, Ferber, Nadvorník, Výborný, Emil Warkup, Josef Wachta, Josef Bartuněk, P. Zinge, V. Gihlar, Em. Schickl, K. Hara, J. Březina, V. Vosnik, Hedbávný, F. Benda, Martínek, Fr. Kaucký, K. Procházka, Tarha, J. Vapát, Jan Šip, Wagner, Josef Cikán a J. Matoušek k třem týdnům až 9ti měsícům žaláře, vztažně vězení.

V Olomouci odsouzeni pro rušení veřejného pokoje a řádu František Kraus ku dvěma rokům, Kr. Kraus k 15, Rud. Warbínek ke 13 a F. Karger k 8 měsícům těžkého žaláře.

Ve Vídeňském Novém Městě odsouzeni pro zločin velezrády: Partsch k 10, Hartmann k 5, Schaden a Wegerer ke 4 a Pronetz ke 3 rokům těžkého žaláře.

Dne 13. října opět pro tajné spolčování v Praze: Mlejnek k 4, Střecha k 3, Čeněk k 5 a Hafta k 1měsíčnímu žaláři, Budinský k 6nedělnímu vězení.

V Brucku dne 10. listopadu pro rušení veřejného pokoje a řádu František Korvin a Mathiáš Bergwein, prvý ke 2, druhý ke 3 měsícům žaláře.

Pro tentýž delikt odsouzen v Jihlavě k 8 měsícům žaláře Horák.

19. listopadu 1885 byli souzeni v Praze pro velezrádu Pačes, Černý, Rampas. Delikt: Objevení tajného tiskacího lisu, jímž byly tisknuty revoluční tiskopisy. Pačes odsouzen k 16, Černý k 15 a Rampas k 10letému těžkému žaláři.

V Leobenu byl odsouzen Graissl pro velezrádu k 5letému žaláři.

Třetího prosince odsouzen Fr. Holman vídeňským výjimečným soudem pro zločin velezrády ke tříletému žaláři.

V měsíci prosinci byli odsouzeni v Praze pro tajné spolčování: Mudra, Hořejší, Josef Leyak, P. Velser, V. Veselý, Špýra, Josef Jansa, V. Jungmann, W. Schlaie, Josef Buzík, Aug. Loos, A. Hořejší Cník, Kledrovic, Fr. Majrich, Josef Falda ke 14 dnům až 4 měsícům žaláře, potažmo vězení.

V Třebíči bylo ve vyšetřování 39 dělníků, z nichž bylo odsouzeno 14, a sice: J. Pokorný a Josef Pertl k 9, F. Hutar k 8, E. Přívoza k šesti měsícům žaláře, Mareš, K. Dlouhý, J. Urbanec, M. Vošata, J. Tesák Kotzba, Mejzlík, Čermák a Prokeš, každý k 1 týdnu, Pazourek k pěti dnům vězení.

V roce 1884 byl odsouzen Jan Risman v St. Pölten pro rušení veřejného pokoje a řádu k 6 měsícům žaláře.

V tomto roce pracovala strana, zejména pokud se týče Vídně, takřka úplně tajně, respektive s obcházením zákonnosti. Všechny listy, až na jeden stojící na půdě třídního boje, jsou potlačeny anebo svoje vycházení dobrovolně zastavily. V podzimku 1883 v Liberci založený „Der Radikale“ byl jediný orgán radikální strany, který se vpašovával do obvodu výjimečného stavu, aby zde byl rozšiřován. Netrvalo to však dlouho, a i tento list, když byli vydavatel i redaktor zavřen (König, Behr a Josef Schiller), vládními orgány potlačen.

V Brně stával „Volksfreund“, hlavní orgán umírněných a ve Vídni „Wahrheit“ (dne 20. února roku 1885 muselo být vydávání listu pro nedostatek předplatitelů zastaveno). Tato strana byla vyloučena z pronásledování a mohla zejména, pokud Brna se týká, beze všeho obtěžování propagovat svoje ideje... Vláda neměla příčin, a sice z dobrých důvodů, překážet jim v postupu. Věděla, že nějaký Hanich, Bardorf a jiní dávno již zaujímali stanoviště „revolučních reakcionářů“ Bebela a Liebknechta, jejichž existence, vlastně existence jejich strany, byla vládě úplně po chuti. – Vždyť pracovali ve spolku s vládou věrně za zničení radikální strany! - Strana radikální tvořila nákov, do kterého bylo bušeno ze všech reakcionářských stran.

V Čechách nebyl sice výjimečný stav, za to knuta carská tím lépe bičovala hlavy revolucionářů. Pouhé držení socialistických časopisů bylo dosti důvodem k obžalobám pro velezrádu.

A i když nedošlo k odsouzení - několikaměsíční vazbu vyšetřovací žádný nemohl již odčiniti. Často byli stiženi lidé nemající potuchy o socialismu, ale četli socialistické časopisy a - to stačilo. Vždyť to se právě chtělo, socialisté a ti, kdož se jimi chtěli stát, měli být „doběhnuti“.

Jaká byla u pražského soudu zemského frekvence socialistů o tom si učiníme představu, když se dozvíme, že od 1. září 1884 až do 31. srpna 1885 bylo zde drženo 100 socialistů ve vazbě. Bude zajímat, kdy a proč byla vznesena v Čechách obžaloba pro velezrádu. Zde jsou na příklad hlavní místa z obžaloby proti vydavateli, redaktorovi a expeditorovi „Radikála“. Doslovně:

„V Liberci vycházející periodický tiskopis „Der Radikale“ dává si názvu „Sociálně-demokratický orgán dělníků severočeských“. Podle názvu „Der Radikale“ možno soudit jen na to, že je to list radikální dělnické strany. Tento úsudek nachází svoji správnost zdůvodněnou tím, že je jeho heslo: „Oko za oko, zub za zub.“

Že ale pod touto radikální, sociálně-demokratickou stranou rozumět sluší tajný socialistický, revolucionářský, anarchistický svaz, plyne na jedné straně již ze seznamů a inzerátů tohoto listu, na druhé pak z té okolnosti, že c. k. krajský soud v Liberci, vztažně i c. k. vrchní zemský soud v Čechách několikráte již v obsahu listu viděl skutkovou povahu deliktů proti veřejnému pokoji a řádu a že tento list s anarchistickým listem „Freiheit“ od „soudruhů“ členů to tajného svazu, stavěn na jednu úroveň.

Časopis „Der Radikale“ přináší pravidelně systematicky uspořádané zprávy a pojednání, noticky sloužící co opěry k dalšímu organizování a pro tajnou agitaci jakož i zprávy o prostředcích proti pro následování tajného svazu; dále registruje list příspěvky ku podpoře časopisu, jakož ku podpoře rodin uvězněných a přináší výkazy a rozdělení došlých obnosů poslednějšího rázu.

Rubrika výkazů o podporách poslednějšího druhu je sice nadepsána „Pro rodiny uvězněných“, leč nehledě ani k tomu, že zde běží jen o rodiny tajných spolkařů, které užívají obnosy konečně i k účelům samotných vězňů, sezná se při pozorném čtení, že zanešeny zde také obnosy pro vězně samotné, a dále bylo lze čísti v listě i díkůvzdání vězňů za podpory, které jim samotným byly uděleny.

Časopis „Der Radikale“ anoncuje i stejné příbuzné periodické i neperiodické tiskopisy tu i cizozemska, a ty pak zpravidla bývají nalezeny u socialistů.

Z toho se vyvozuje, že tiskopis „Der Radikale“ je jeden z komunikačních prostředků, korespondenční list sociálně-revolučního tajného svazu. Jeví se tedy jako zvláštní prostředek k pokračování, udržení a zesílení tajného svazu.

Z toho pak dále se uzavírá, že ti, kdož úřady redaktorů, administrátorů, expeditorů listu zastupují, nejen že jsou členové zmíněného tajného spolku, ale dokonce představení tohoto tajného sdružení, kteří agitaci a organizaci řídí, sbírky k účelům tajného spolku pořádají, peníze a socialistické tiskopisy rozdělují a se členy korespondují. Až k jich zatčení, byli Josef Behr redaktorem, František König administrátorem, Josef Schiller expeditorem listu. Z těch tedy již příčin, jeví se býti členové a představení sociálně-revolucionářského tajného spolku atd.“

Tento výtah snad stačí. Komentář byl by zde zbytečný.

Tento stav věci doznal ke sklonku roku 1885 malého obratu a sice v tom smyslu, že vláda v užívání „ruských zvyků“ poněkud ulevila. Seznala, že vzdor tomu všemu existuje tajná organizace revolucionářů, která se zaměstnávala stále rozhodnějšími prostředky ku fedrováni dělnické věci a která při delším trvání musila by se zakořeniti a to zdálo se vládě mnohem nebezpečnější. A tak sobě vláda řekla: raději veřejné hnutí dělnické, které je možno kontrolovati, než tajné „pod zemí ryjící“, pod nímž „život náš ni okamžikem není jistý.“ Všechno volalo po reformách, aby duch rebelie byl odstraněn a vláda nebyla od toho. Rychle upečena řada zákonů, dle nichž zaveden v Rakousku jistý počet ochranných opatření pro dělníky, a jimiž revoltující dělnictvo mělo se zaměstnávat. Odborná sdružení mohla. se opět vyvíjeti pomalu. Hnutí z ran počalo se vykřesávat. –

Avšak tajně pracující organizace musily býti za každou cenu zničeny. Policie naverbovala si tedy za drahé peníze špiclů, kreatur z kruhů organisovaných, které dovedly si dobýti důvěry socialistů poctivých. Příliš velká lehkověrnost měla také za následek, že veliký počet revolucionářů padl policii za oběť a mnoho tajných skupin rozpuštěno. Tajná organizace stávala se stále volnější a veřejná propaganda ležela úhorem.

Nedostatek schopného tisku den ke dni byl citelnější. Tím větší tedy byla radost revolucionářů tu i cizozemských, když jeden z těch mnohých vypovězených na základě výjimečného stavu Jan Risman totiž, uchopil se iniciativy a s několika soudruhy v Mariboru dne 15. července 1885 rázem vydal radikální orgán „Arbeit“ („Práce“); Risman byl redaktorem. Poněvadž list vedl svěží, revoluční mluvu, vbrzku všude se ujmul. Ve Vídni a v okolí utvořily se „literární kluby“; které vpašovávaly „Arbeit“ jako „balíky plátna“ a velice čile ji rozšiřovaly. Vzdor konfiskacím a jiným šikanám dobyla si „Arbeit“ schopnost životní.

Ku vyhovění soudruhům hradeckým přeložen list posléze do Štýrského Hradce, kde potrval až do zastavení jeho dalšího vycházení (16. dubna 1886). Příčinu toho, že „Arbeit“ zastavená, hledati dlužno v návrhu zákona proti socialistům, z jehož osnovou předstoupila vláda před parlament. Dle toho každá agitace pro socialismus prohlášena za trestnou a měla v prvé řadě pronásledování dotyčného tisku za následek.

Stojí věru za to, z vzletuplného článku, který poslední číslo „Arbéit“ přineslo na rozloučenou, podati následující zajímavé místo.

To pak zní:

„…Vedle nic neznamenající sociální reformy, je to tak zvaný „Zákon proti socialistům“ tonem a přísností rovný středověkým opatřením, z kterého si naši protivníci slibují co nejvíce. Několik měsíců již tomu, co vláda předložila poslanecké sněmovně zákon proti socialistům, zpracovaný podle říšského německého vzoru, a není pochyby, že týž výborem ustaveným ku poradě o něm až na několik nepatrných stylistických změn přijat, v několika málo již dnech předložen sněmovně a zde také schválen bude. Poněvadž ustanovuje zmíněný zákon potlačení socialistického listu, již po druhé konfiskaci nemůže být o dalším trvání socialistického tisku ani řeči.

Poněvadž za vlády zákona proti socialistům není myslitelno dle pravdy věrné pojednáni o dnešních poměrech jakož i nelíčené představování jich a kritizování bez konfiskace a my pak nikterak nejsme svolni k tomu zraditi naši věc, aniž bychom dbali přivlastniti sobě moderní „ctnost“ - Pokrytectví; poněvadž dále nejsme jako nějaký delikvent žádoucni lhůty kajících se hříšníků“ odhodlali jsme se z důvodů velice účelnostních a po zralém uvažování již dnes,. kdy se nad námi černé, bouří syté mraky reakce vznášeti počínají, z jeviště veřejnosti ustoupiti, tím, že tímto číslem zastavujeme další vycházení „Arbeitu“.

Myslí-li naši protivnici, že podobnými opatřeními postup a rozšířeni ideje se zamezí, jsou velice na omylu. „Arbeit“ při nákladu několika tisíc exemplářů vycházející a kruh čtenářů ke 30.000 osob kolem sebe shromažďující (při dnešních poměrech mzdových 5-6 dělníků dohromady předplácelo list) byla poslem osvěty procházejícím za bouřlivého počasí zemí, který na všechny strany rozséval símě přinášející plodů, poněvadž pak část úkolu vykonána ustupuje s klidem a vážností z půdy jemu uzmuté, s příjemnou nadějí, že jeho nauky, které si byly svobodu a spravedlnost vyhlídly za cíl, v době nedaleké uvedeny budou v konečnou platnost.“

To bylo rozloučení politováníhodné sic, ale hrdé.

Strana opět bez orgánu; opět musila obmeziti se na agitaci soukromou, která se nemohla přirozeně zmoci žádného významu. K tomu část, tajně organisovaných revolucionářů stala se čím dále extremnější, čím vehnala se na konec v činy, které se nenechaly nijak srovnat se zdravým rozumem. Ale o tom později.

V roce 1886 velice činný revolucionář Göpfhart s dvěma ještě soudruhy Kieferem. a Eggerem odsouzeni „výjimečným soudním sborem pro zločiny anarchistické“ v Celovci, za velezrádu, zločin a přečin rušeni veřejného pokoje a řádu, Göpfhart k 10, Egger a Kiefer k 8 rokům těžkého žaláře.

Ve Vídni pro tytéž delikty odsouzeni Kittler k 6 a několik měsíců později Eichinger ku 3, Hájek k 5 rokům těžkého, Goldschmid a Bednář k 6 a Markovitsch k 8 měsícům prostého žaláře.

V prosinci 1886 odbýval. se proces proti Steidelovi, Ondříčkovi a Schwarzovi pro padělání peněz k anarchistickým účelům - jak pravila obžaloba. Odsouzeni byli: Steidel ku 5, Ondříček a Schwarz ku 3 rokům těžkého žaláře.

Několik z obžalovaných stalo se obětí své veliké lehkověrnosti. Byli se svěřili při akcích, za něž v pádu objevení, trestní zákon sliboval mnoho roků žaláře „soudruhům“, kteří jim jen povrchně byli známí a kteří jakož i onino samotni - nebyli si dalekosáhlosti svého jednáni ani vědomi. Zejména to platí o naposled uvedených.

Ustavičným zatýkáním, odsuzováním nebo vypovídáním revolučních živlů konečně bylo ujasněno, že socialisticky smýšlející živel v Rakousku nenabyl ještě oné pevnosti, konsekvence a síly odporu, jakož i bystrostí ducha, kteréž k systematické činnosti tajné jsou žádoucny. Půda byla mladá a mladá mnoho slibující rostlinka záhy bouři vysazena a vyvrácena z kořene. Štěstí ještě, že bylo revolucionářů, kteří situaci správně pochopovali a veřejné propagandy se drželi. Strana byla sice již silně ztenčena, ale ještě bylo mužů, pod jejichž vlivem se nacházela nejdůležitější odborová sdružení. A pak dominující strana na bojišti byla, zejména pokud se týká „velehradu“ Vídně, přese všechno strana radikální.

Avšak je na místě zkoumati složení strany radikální a její podstatu vůbec.

* * *

Je nepopíratelnou skutečností, že činností Josefa Peuckerta v Rakousku strana radikální nabyla rozhodnější povahy, jakož i hnutí rychlého rozmachu následkem výborného vedení „Zukunftu“, který úplně stál pod vlivem Peuckerta a tu strana přirozeně a u veliké míře byla prostoupena jeho duchem. Peuckert platil co duševní vůdce celé strany, zejména roku 1883 po procesu Merstallingrově, jeho osoba tedy úzce souvisela s hnutím a jest nám pojmouti ji v kruh našich kritických úvah.

Podrobujeme-li stranu radikální, jak v roce 1883 existovala, bližšímu rozboru, narazíme na řadu nejasností v pojímáni socialistických cílů a cest, jakož i inkonsekvencí, které se nám zdají takřka nevysvětlitelné.

Náběh, který radikální strana tehdy učinila, byl mnohoslibující a k tomu osoba Peuckertova přispěla nemálo.

Neboť byl to Peuckert, který odporučil obě hesla: „Osvětou k svobodě“ anebo „Svobodou k osvětě“ k obšírné diskusi slovem i tiskem a který se na stranu poslednějšího sám, a s ním i strana, postavil. Tato skutečnost musila znamenati, jak zajisté každý by myslil u strany radikální při nejmenším odřeknutí se sociálně demokratických idejí alespoň v nejhlavnějším -- zcela logicky. Konformně tomuto názoru prohlásil také Peuckert za příčinou procesu Merstallingrova na dotaz předsedy, zda sdílí názory Mostovy, že není centralistou, ale federalistou, (Pozn: Proč Peuckert, který chtěl přece . předstihnout Mosta, obmezil se ve svém obhájení, přiznati oprávnění toliko socialismu, kdežto zachoval o anarchismu úplné mlčení při vědomí, jakého by propagandistického účinku docílil, nechť zodpovědí bozi) čímž dle našich pojmů dával na srozuměnou, že holduje idejím anarchistickým.

Ale Peukert to byl také, který uplatnil propagandu činu.

To všechno zajisté byly motivy, které opravňovaly pojetí, že strana pohybuje se ve směru Anarchie. V důvěrných kruzích opakoval Peukert několikráte v rozhovoru o Anarchismu, že je protivníkem principu autority. A přece zvala se strana socialně-demokratickou, jak nám dokazuje titul „Zu- kunftu“ jakožto ústřední „orgán socialně-demokratické strany Rakouska“ nejlíp. Kde zůstala zde důslednost? Krátce po procesu Merstallingrově odbývána byla v Dreherově pivnici mnoha tisíci posluchačů navštívená schůze, v níž Peukert jakožto hlavní řečník vysvětloval zásady a cíle strany radikální. Tresti jeho vývodů bylo: „Odstranění kořene všeho zla, nahrazení soukromokapitalistického způsobu výrobního společenským.“ Tatáž myšlenka, komunismus, jak i sociální demokrati si ji představovali.

Kde zůstal zde Anarchismus? Místo komunismu a Anarchii učiti jako ideálnímu útvaru společenskému v prvé řadě, jak vyžadovalo to jedenkráte přijaté stanovisko, bylo usilováno vychovati masy pro terorismus. Kdo nabyl přesvědčení, že je násilí porodní pomocnicí nového přetváření společnosti lidské ve smyslu socialismu, cítil se být Anarchistou; dokonce ten, kdož žádného prostředku ať praktického či nepraktického k dosažení cíle byť i s nasazením vlastního života se nelekal. Konečně platil v Rakousku terorismus za Anarchismus, kterýžto také takto označený skoro úplně zahynul. Ideální Anarchie ale zůstala veliké mase - španělskou vesnicí.

Tak bylo rázem umožněno, že od nejvyšších opěr státu až dolů k sociálně-demokratickému vůdcovství slaveny byly triumfy: „Anarchismus přemožen; - Anarchismus je mrtev; není více Anarchistů v Rakousku!“

To byl vítězný tón všech nepřátel. Okolnost tedy, že anarchisticko-komunistické nauky nebyly skorem ani propagovány, dílem že scházelo nutného vědění, dílem že bylo domníváno, jakoby násilná taktika považována býti musila jakožto nejvyšší princip, jemuž veškerá ostatní činnost byla podřízena, měla za následek, že hnutí, jakmile rozpoutána reakce, doznávalo jen. porážek; živlové energičtí učiněni k boji neschopni štvaním jich od země k zemi; jedna část upadla zemdlením v zahálku, druhá pak jala se pochybovati o „Anarchismu“ a zůstatek byl příliš málomocen, než aby něco ještě zmohl.

Nadšení pro revoluci a ne pro ideály, ačkoliv prvé druhým je podmíněno, přivedlo stranu, pokud se týká rozšíření, k velikému sice pokroku, ale byla to stavba na písku. Kdyby nebyli bývali duchové animováni stále jen pro násilí a mozky více zrevoltovány ideální Anarchií - nebylo by bývalo možno, že po tak událostiplné periodě, kde na sta příslušníků strany vykrváceti musilo, sociální demokracie nabyla vrchu a na konec na útraty padlých obětí pravé orgie slavila a ještě dnes, kdy toto píšeme, slaví!

Teprve v tomto ruku - 1886 - když hnutí poznenáhle se zotavovalo, naučili se jeho schopnější nositelé rozeznávati terorismus od ideální Anarchie; zde teprve bylo socialistů, kteří Anarchii chápali a kde bylo možno propagovali; leč zůstali marxistickými kolektivisty přese všechno, poněvadž délkou let příliš byli drženi v zakletí marxistických nauk, aniž by si byli s to vysvětliti omyly.

 

XI.

První objevení se Dra Adlera. – „Zlatá střední –“, strana!

 

Když z pronásledované a takřka vyhlazené strany počalo se vylupovati zdravé jádro a strana nacházela se při poznenáhlém vzestupu, pomýšlela vláda na zaujmutí pozměněné posice vůči dělnickému hnutí. Šlo jí nyní o zničení nebezpečné povahy radikálního hnutí ne tak surovým násilím jako spíše jinými, chytřejšími prostředky; uznala za dobré hráti si chvíli na „tolerantní“. Vyhubiti hnutí zúplna nešlo, tolik vláda už poznala, a také by to bývalo neneslo dobrého ovoce. O tom byla pevně přesvědčena, že nějaké hnutí dělnické stávati musí; a to bylo jasné; neboť čím by se měli dělnici zaměstnávati, v opačném případě?

Ale musilo být takové, aby úplně na půdě zákona se nacházelo a bylo v každém čase kontrolovatelné. Jakými věcmi se mu bude pak zabývati, o to postará se již vláda. Tak hrabě Taaffe přemýšlel o případném prostředku tak dlouho - až ho našel: „Sloučení strany umírněné s radikální to nebylo by zlé.“ Tato idea měla dojíti svého uskutečnění. Nyní tedy šlo o to, najíti z hnutí dělnického osobu, která by požívala na obou stranách důvěry a zmíněnou fúzi by uskutečnila. Tato osoba nalezena v bývalém radikálu Lvu Válečkovi, který tedy byl obeslán k audienci u hraběte Taaffeho. Plán předložil se Válečkovi s ujištěním, že vláda, svolí-li se v založení strany prostřední s programem zprostředkujícím, takovému hnutí překážeti nebude ve vývoji; samozřejmě by se musili odříci jakékoli nezákonnosti.

Ale Válečka - tak alespoň zněla jeho zpráva podávaná důvěrníkům - prohlásil vzdáti se jakékoliv činnosti, a nechce s tím tedy míti pranic společného. Je ovšem otázkou, zda prohlášení jeho zakládá se na pravdě, neboť okolnost, že Válečká pohyboval se v kruzích, které mohly být považovány za vše možné, jen ne za přátele strany radikální, nechává nás o tom pochybovati. Mezitím ale vůdcové umírněných uchopili se této ideje a usilovali o přiblížení k radikálům. Válečka, který, jak již řečeno, na obou stranách požíval důvěry přispěl svojí hřivnou k uskutečnění schůze, na které o utvoření strany střední mělo býti porokováno. Tato schůze, na které poprvé měli jsme příležitost seznati se s dr. Adlerem (aniž bychom bývali měli tušeni, jaký z něho povstane dělníkům mecenáš) odbývala se ku konci roku 1886 v Maulové restauraci v Josefově, kde takřka 8 hodin byla tato otázka přetřásána. S napjetím všech sil snažil se dr. Adler přivoditi smír k účelu zamýšlenému, ustavit stranu střední; sám hrál si na „muže prostřední cesty“. „Nedávám za pravdu vám ani vám, vy musíte trošičku povoliti a vy radikálové také, pak budeme míti stranu jednotnou. To byl smysl jeho řečí. (Na něm ztratil se rozšafný obchodník, škoda!) Ale po prudce vedené diskusi, při níž hraběcí myšlenka zavržena, schůze bezvýsledně se rozešla.

Ale „Mr.“ Adler nechtěl zůstat věčně německo-nacionálním vůdcem, této straně totiž posud náležel, vždyť k jeho intimním přátelům počítali se poslanec Pernerstorfer a jiní, - ale pokoušel se o „vojevodu“ á la Bebel nebo Liebknecht. Jeho majetkové poměry mu dovolovaly prováděti svoje kaprioly i na půdě dělnického hnutí. Vůdce sociálně-demokratické, bylo jich asi půl tuctu, a ti byli z dobré polovice vlastně už stranou, měl brzo na své straně; - za peníze, jak známo mnoho je k dostání - i sociálně-demokratičtí vůdcové, a tak se stal vbrzku dr. Adler jich dobrým dítětem, a oni, vůdcové, dobrými jeho přáteli. S radikály nenechalo se posud nic dělat, a tak dr. Adler přikročil se svými věrnými k tomu, založiti dělnický list. –

Jedenáctého prosince 1886 vyšlo pod titulem „Gleiehheit“ (Rovnost) „sociálně-demokratický týdenník“ číslo na zkoušku s následujícími hlavními body: „veřejná organizace, jakožto politická strana; boj za politickou svobodu, za právo na volné, neobmezené pronášení svého mínění etc.“ Jak vidno odpovídal Dr. Adler programem a listem sociální demokracii úplně, a dle toho měla být rakouská dělnická strana zorganizována.

Ale Adler byl vychytralým, vypočítavým politikem, jako žádný z jeho předchůdců, lačných obliby a slávy. Dovedl pojmouti situaci ze svého stanoviska, a viděl, že má-li list vnikati mezi masy, je třeba silné, interesantní mluvy.

Ovšem anarchisté nemohli sednout na lep, ač chtěli-li zůstat poctivými, neboť jim pravil dost a dost program. Nechťsi, Adler vešel ve spojení s nejschopnějšími živly sociální demokracie všech zemí a tito za veliké honoráře - Adler to mohl dělat - podávali dobře psané, situační zprávy pro „Gleichheit“; přirozeně· vyhýbáno se tomu, co bylo přizpůsobeno, aby v kruzích radikálních narazilo. List následkem toho vytvářel se ve velice interesantní a poněvadž nebylo lepšího touto dobou, četla se právě „Gleichheit“ ačkoliv byla pro radikály tato politika eskamotérská docela jasná.

Radikálové sami list případný vydávati nemohli, poněvadž věděli, že by jej vláda jednoduše potlačila. Situace radikálů byla stále horší, poněvadž jim Adleriti s jejich orgánem brali vítr z plachet. Jedni shledávali, že listy dřívější nepsaly také lepší a tož se přidali k Adleritům; druzí vědouce, že strana střední není pronásledována, přidali se z bázně, tak na konec nezbylo důvěrníkům radikálním, Juliu Poppovi, Rudolfu Pokornýmu, Augustu Krčalovi, Josefu Tikalovi, Antonínu Kreutzerovi, Josefu Pankovi nic jiného, než následovati Adlerity na jejich vlastní půdu. Tito měli jen politický spolek „Pravda“, kde svoje diskuse odbývali a na nichž nyní také zúčastňují se i radikálové.

Avšak poměry a slabší lidé měli se krutě a naprosto mstíti na straně radikální.

 

XII.

Sto dvacet devět roků. - Nepřátelé kolkolem.

 

Jak již bylo na jiném místě podotknuto, zaběhla se nakonec, ovšem že malá část radikálů, do činů extremních, které nenechaly se zdravým rozumem uvésti v soulad se stavem věci a které anarchismus v Rakousku diskreditovaly měrou vrchovatou.

Míníme zde aféru penzingských paličů toliko co výsledek jich činů.

Řada lidí tvořila v západních předměstích Vídně několik skupin, kteréžto zabývaly se výlučně „propagandou činu“. Aniž by dbali poměrů, pojali ti lidé plán, pomocí hořlavin ohrady dřevní kol Penzingu zapáliti, aby, jak se povídalo, „proměnili Vídeň v ohnivé moře“. Jaké měl účele tento druh propagandy činu, to zodpověděti nejsme s to; dost na tom, že přípravy byly konány, ale okamžením, kdy zápalný aparát měl začít působit, plán objeven a vykonání zmařeno. A proto byla celá řada aranžérů pozatýkána a na jaře 1887 souzena. Následující hlavní osoby seděly na lavici obžalovaných: Hospodský, Šustaček, Kratochvíl, Schwehla, Kaspary, Ryšavý, Stieber, Buellacher, Varousek, Bouček, Friedmann, St. Müller a Kopetzký. Jedna z hlavních osob, vyhnula se zatčení útěkem do Ameriky; Šustaček také se tou dobou nacházel ve Švýcařích, odkud ale byl vydán. Proces přivodil odsouzení všech obžalovaných. Kratochvíl odsouzen k 20, Švehla k 15, Kaspary k 16 a ostatní od 5 až k 12 rokům do těžkého žaláře. Úhrnem obnášely všechny tresty odsouzených 129 roků.

Šustáček, Hospodský a Friedmann odsouzeni na základě jiného deliktu. Byli učinili pokus návštěvy u jedné velice zámožné, ovdovělé paní v Mariahilfu, aby plnou její pokladnu „obhlídli“. Za tím účelem sestavena „policejní komise“. Šustáček v bohaté uniformě představoval komisaře, Hospodský a Friedmann detektivy. Komise objevila, že výše jmenovaná paní ve svojí pokladně chová falešné peníze, které měly býti „zabaveny“ komisí, jak o tom svědčil policejně pečetěný „rozkaz“, kterýmž se vykázali. Skoro by se byl ten kousek již povedl, neboť paní již byla pokladnu otevřela, aby obsažené v ní peníze byly „komisařem“ prohlédnuty, když tu dcera z pokoje vedlejšího zpozorovala, že jeden z detektivů nosí falešné vousy, což ji přimělo k velikému křiku, takže komise prchnouti musila. Teprve při zatčení zúčastněných aféry požárové, několik měsíců později dotyční jsou denuncováni, zatčeni a pak souzeni.

Tento proces byl jeden z nejsmutnějších, jež se kdy odbývaly. Jen s výjimkou několika obžalovaných hráli všichni nejžalostnější role. Tito nešťastníci, teprve nyní plný rozsah svých činů chápajíce, viděli, že jedná se o jejich bytí či nebytí, a tu usiloval jeden svésti vinu na druhého a naopak, každý chtěl být svedeným. Z těch málo, kteří svoje jednání mužně zodpovídali a jež také respektujeme, byli Kašpary (pozn: Kašpary, postavou olbřím, zemřel již v žaláři), Hospodský a Friedmann.

Od těch dob sloužil tento proces všem protivníkům při útocích na stranu radikální, jakožto nejostřejší zbraň. „To je dílo radikálů. Hleďte, ty žalostné postavy, jak se zodpovídají - pěstíte zločince ve Vašem středu!“ atd. Tak a mnohem hůře šlo to měšťáckým a sociálně demokratickým tiskem. Všemi prostředky se snažili tyto činy pověsiti radikálům na šosy. A znova se zahájilo tažení na vyhubení radikálů, vládou, tiskem, sociální demokracií, zkrátka všemi nepřáteli kolem.

Kdo se znal otevřeně k straně radikální, pronásledován. Ba organisovaní dělníci Vídně na konec postaveni před alternativu, buď hledati spojení se stranou Adlerovou, anebo se vystaviti nemilosrdnému pronásledování. Každé hnutí radikálů chtělo se zničit. Druhého června 1887 vyšla ve Villachu „Arbeit“ redakcí Tikala a Rismana opět. Sotva ale se dožil list 3 čísel, z nichž dvě byla konfiskována, jest další vycházení úředně zastaveno. Na to list přeložen do Lince. Leč zde nedošlo ani k jedinému číslu, neboť nežli ještě mohlo býti tištěno, byla sazba z rozkazu státního návladnictví rozmetena. - Nyní se šlo s listem do Vídně. Ale i zde list sotva po 5ti číslech potlačen.

Podotýkáme, že „Arbeit“ při novém svém se objevení nesla název: 0rgán socialistů rakouských.

Tím již táhnuty jsou principielní hranice mezi socialismem a sociální demokracií. Šestého října 1887 vyšel redakcí Augusta Krčala „Bäckerzeitung“, sociálně politický odborný list pekařů, jeden z prvních listů, které v této nové periodě byly zakládány. List byl tendence radikální.

Založení tohoto listu, jakož i jiné prý spáchané zločiny velezrádné atd. mělo za následek, že Krčal, který se těšil značné důvěry u strany radikální (o čemž byla policie velice dobře zpravena), byl s několika jinými soudruhy zatčen a pět měsíců držen ve vazbě vyšetřovací. Znemožňovati nejspolehlivější a nejpevnější opory bylo praxí, kterou měla být strana oslabena.

Ku konci března 1881 soužen August Scharf před vídeňským výjimečným soudem pro 54 „dynamitových pum.“ Jak obžalovaný při svém zodpovídáni praví, byly koule u něho nalezené těžítka pro lampy, kterých sám byl vynalezl. Ale státní návladní tvrdil, že to jsou dle všech pravidel zdělané pumy, které potřebovaly jen dynamitového naplnění, aby působily a odborní znalcové toto tvrzení opakovali.

August Scharf odsouzen přese všechno ku 4letému těžkému žaláři. Sotva po dvou letech, prošel Scharf žalářem na hřbitov, kde již tak mnohý bijec našel svého místa.

 

XIII.

Renegati. – „Sjezd strany.“

 

Sledujeme-li pozorně moderní hnutí dělnické všech zemí, vrhnuvše při tom pohledu do minulosti, neujde nám znamení, které se pokroku vždy na nohy věšelo co závaží olověné, překážka, která po svobodě snažící proletariát o mnoho desetiletí vrhala nazpět.

Až po dnešní den se toto znamení jeví v povahových vlastnostech vynikajících nositelů hnutí dělnického, na jejichž síle ducha a vůle, poctivosti, hrdinnosti a vytrvalosti záleželo, aby hnutí rychle neb pomalu se vyvíjelo, anebo bylo – za jistých okolností vrženo na léta nazpět.

Zkušenost, žel, učí, že uvedené vlastnosti nejsou každého věcí a že jest nám jich postrádat z nemalé části u oněch mužů, kteřížto cítili a ještě dnes cítí se povoláni vysvoboditi proletariát z pout otrockých. Při našich rozhledech v minulosti i přítomnosti setkáváme se začasto z vlastnostmi opačnými uvedených, narazíme na muže, kteří měli na hnutí více méně vlivu při značných sic schopnostech, ale nedostatku poctivosti a zmužilosti, nezištnosti a vytrvalosti, když zodpovědnost jala se přistupovati blízko a když šlo o to, ukázati, z jakého že jsou dřeva tesány. Panující zásadou na místě toho objevují se ohledy na vlastní blahobyt, oddáváni se ješitnosti a panovačnosti a teprve ve zbytku, je-li nějaký, tkví snaha po fedrování blahobytu hladovícího a zápasícího proletariátu; mnoho-li tento profituje, nechá se snadno myslit.

A tak vidíme v Německu bývalí revolucionáři např. Bebel, Liebknecht a jiní ve fraku a zámožní, postupující dříve v před, nyní na zad. V Belgii to byl Cesar de Paepe, který na začátku své socialistické dráhy v mezinárodním sdružení dělnickém po boku Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Michala Bakunina bojoval, posléze na stranu posledního se postavil, anarchistou se stal a tak mnohou perlu duchovou ve svém velice účinném zbadávání pravdy zanechal. I tento, maje ohledu ku svoji existenci, jat byl bludem autoritním, zavrhl poznanou již pravdu, a postavil se do služeb sociální demokracie. Ve Francii Pavel Brousse byl přítelem a spolubojovníkem Bakunina a Kropotkina, poctivě a s celým zápalem se bil za nejvyšší ideály - ale po několika letech dostavila se slabost, praktický život stal se potřebou a k čertu šly přesvědčení a vytrvalost, lakota po váženosti a slávě se uplatnila. - Dnes Pavel Brousse sedí v pařížské obecní radě jakožto buržoasně-radikální poslanec; a – bohatý šosák. Itálie měla svého Ondřeje Costu, který druhdy rudě-červený revolucionář a stoupenec Bakuninův, dnes z uvedených již důvodů červeno-modře a žlutě míchaným republikánem se stal a dílem jako populární státník se chválí.

Tak mohli bychom vypočítávat všechny moderní země a všude bychom se s lidmi takové povahy setkali.

Masy uvyklé důvěřivě pohlížeti ku svým vůdcům, masy jimž slova oněmi mluvená jako svatě pravdivá se jeví, vidí se rázem na hlavu postaveny a zklamány; ale hned na to se jim vtlouká „musíme se dle poměrů zaříditi, postup vývoje to vyžaduje, nemůžeme přeskočiti dějin“ atd. Zakrývají tím žalostnou svou slabost, nepoctivost a malichernost svojí duše.

To pak nejsou titáni v zápase kulturním, ale karikatury; trpaslíci jenom, kteří takto dějiny „zdobí“. A to jsou ti duchové, na nichž lpí znamení, že hnutí dělnické ve zdravém postupu zadržují!

Jen tací mužové mohli anebo mohou vývoj kulturní urychliti, vésti je směrem ku svobodě skutečné, kteří babsky nechvěli se před nepřátelskými řadami, kteří vlastní sobě silnou vůli, poctivost a vytrvalost v hájeni pojaté jednou vůle až do posledního dechu. To jsou obrové světodějného vývoje, jak my si je představujeme a těm jen jsme povinni nejvyšší naší úctou. Ale mluvilo-li se nahoře o karikaturách a trpaslících, může býti v rakouském hnuti - (které zvláštní by mohlo píseň zpívat o takovýchto duchách) - řeč, toliko o stínech a mlhovinách; o lidech, kteří duchem i povahou daleko jsou za Césarem.de Paepem nebo Beblem.

V následujícím se o tom přesvědčíme.

* * *

Jak tedy již podotknuto následovali vídeňští radikálové adleritům na jich vlastní půdu, aby socialismus a anarchismus diskutovali; rozumí se, s úmyslem hájiti tam stanovisko konsequentně-socialistické, což se také z počátku dělo. Avšak nejpoctivější z radikálů brzo se měli dozvěděti, že za jejími zády několik z jich „nejlepších“ uzavírati se jali s drem. Adlerem stranuzrádné pakty. Magnetickou takřka silou (zvučnou mincí a vyhlídkou na tučná koryta stranní) přitáhl k sobě dr. Adler „hodné“ Julia Poppa, Rudolfa Pokornýho, Josefa Tobolu, Josefa Hybeše (Prostějov) aj.; nyní byl králem, před jehož měšcem všicí se klaněli a zásadu, přesvědčení ku všem čertům posílali.

Ale bylo ještě radikálů na místě, velice významných co protivníků a všemi statky na světě nezakupitelných, mezi nimi Krčal ve Vídni a Risman v Hradci.

Poněvadž pak vláda velikého měla zájmu na tom, aby jednak strana radikální odstraněním nejčinnějších živlů byla zničena, jednak ale, aby strana „střední“ vzkvétala, bylo nejlíp Krčala (Poněvadž Krčal následkem stálého pronásledování nemohl se v Rakousku udržet, šel za hranice a posléze do Ameriky. – pozn.) po nabytí svobody „poněvadž jeho agitace nepřipouštěla klidného pojímání, odstraniti z okršku jeho činnosti“, jak pověděl policejní president Kraus, odpovídaje na interpelaci Kronawettra ve sněmovně; z celého dolního Rakouska vypovězen. Pole nyní uprázdněno, Adler se svojí družinou nabyli vrchu. Jako pravý generál rozesílal nyní renegáty, známé jako důvěrníky strany radikální, po venkově, ku práci. Ve všech větších městech odbývaly se veřejné schůze lidu, v nichž Pokorný, (Popp svoji práci vykonával ve Vídni) Hybeš, Hanser a jiní vystupovali jako referenti a ve smyslu Adlera pronášeli řeči. Jan Risman snažil se sic, dle svých nejlepších sil bíti se proti těmto rejdům; ale „mnoho psů, zajíce smrt“; bylo mu ustoupiti. A jiných obratných řečníků a agitátorů strana již neměla. Sociálně-demokratické propagandě nečiněny žádné obtíže, aspoň ne takové, které by nějakého měly významu, žádný nepronásledován, nesekýrován.

Denně nabývalo toto hnutí rozšíření, ale tou měrou ztrácelo také revolučního obsahu. Volební právo, jako „Právo“ a jiné paliatívy předváděny masám z tribun, jako věčně stejná píseň kolovrátku, ovšem že na útraty ideje revoluční, a místo aby byli vychováni myslící socialisté, bylo jen usilováno o seřadění bezvolných ovcí a prodejných subjektů.

Když tak všude již role připravena a dosti zpracovaná, bylo Adlerovi možno, pomýšleti na svolání sjezdu strany, aby, jak se říkalo, vytoužené „sjednoceni rakouské dělnické strany bylo konstatováno.“

Není bez zajímavosti zvěděti, jak byli zpracováváni soudruzi z říše. Ve velikém počtu dopisů zasílána známým soudruhům, kteří měli „dělat stranu“, důvěrná, manifestu se podobající listina, která je měla animovati pro sjezd. Poněvadž tento „okružník“ mluví za sebe, necháváme jej , zde následovati. Zní takto:

Opis původního dopisu.

(Ctěný soudruhu!)

Po letech trpkých svárů a sporů, ochromujících každou vážnou a úspěšnou organizaci, jeví se všude tam, kde je sociálních demokratů, potřeba sjednoceni. Staré body sporné, bud dlouholetým diskutováním zmizely úplně, anebo o věci zavládl názor jednotný a bojuje se už jen o slova; nebo jsou čistě teoretické povahy a týkají se organizace budoucí společnosti socialistické, což ovšem je otázkou, jejíž rozřešení nemůže býti od nás žádáno prozatímně a která dnes stranu rozpoltila neprávem na frakce. Konečně je to řada osobních třenic, které nechávají urovnané již spory mínění pokračovati jiným způsobem.

Všude ale se cítí, že je na čase, aby zbraně, posud zkázonosně proti sobě obrácené, namířily se navenek proti nepřátelům dělnické třídy a jejím emancipačním snahám.

Z mnoha stran, také od vídeňských soudruhů, v jejichž jméně mluvíme, má se za nutné, sejití soudruhů celého Rakouska, kteří zmocněni svými přáteli, byli by oprávněni za ně mluviti. Tento sjezd strany odbývati se má ještě během tohoto roku, aby zásadní sjednocení strany soc. demokratické zpečetil a jednotnou její organizaci umožnil.

Pravíme výslovně „zpečetil“; neboť takový sjezd strany nemůže její sjednocení vykonati, ale jen konstatovati. Máme však situaci za dosti zralou, aby následovalo toto konstatování.

Vídeňští soudruzi se dohodli s brněnskými, s Němci i Slovany, že Vám navrhují společný sjezd strany na vánoce 1888. Dále bylo ujednáno, že zmíněný „Sjezd rakouské sociální demokracie“ nebude žádným „tajným kongresem“, ale že podobným způsobem, jako slovanský sjezd strany v Brně o vánocích roku 1887, shromáždí soudruhy na jména zvané (na základě [čl. 2.] s.z.); důvody k takovémuto postupu jsou dosti jasné. Žádný tajný kongres nezůstal bez oněch následků, které nepřihlížeje ani k osobním obětem, i to, co měly způsobit, zmařily. K tomu nemáme žádných příčin naše plány a úmysle, tím méně naše přesvědčeni nějak ukrývati.

Nejen, že chceme, aby jednání se vedlo před očima a pod kontrolou soudruha, ale chceme také, aby působilo agitačně i na masu.

Veřejnost jednání skytá tu výhodu, že pro jednotlivé soudruhy utvoříme zákonitou půdu, na kterou se mohou ve styku s úřady odvolávati. Policejním špiclům mnoho se takhle uspoří námahy a jakékoli denunciaci ztupuje se hrot předem.

To jsou tedy body, o nichž jsme se dohodli se soudruhy brněnskými, zejména pak s vydavateli a redaktory listů: „Volksfreund“, „Arbeiterstimme“, „Rovnost“ a „Hlas lidu“.

A nyní činíme řadu návrhů, vycházející především ze samotných vídeňských soudruhů. Týkají se denního pořádku strany:

Máme, pokud se toho týká, následující názory:

1. V zásadovém prohlášení má být především krátce konstatována skutečnost sjednocení strany na půdě sociální demokracie. V této resoluci mají býti zásada a cíl strany v rysech všeobecných načrtány.

Svého času učiníme stran textu návrh, který před tím se soudruhy sdělíme.

Na to má být zaujato stanovisko k řadě otázek, týkajících se organizace strany, taktiky a okamžitého zájmu rakouského dělnictva.

Takovými body jsou:

1. Stanovisko strany vůči konfiskaci politických práv a k výjimečným zákonům. 2. Tisk strany.

3. Podporenství a agitační fondy.

4. Ochranné zákonodárství dělnické a tak zvaná sociální reforma.

5. Odborné spolky a stávky.

6. Dělnické komory.

7. Obecná škola.

Myslíme totiž, že touž pevností a nezvratností, jakou strana musí a bude míti na zřeteli svůj cíl, je nutno, aby i pokud se týká způsobu a taktiky boje, strana vždy časovým poměrům zadost činila.

Chceme tedy zásady strany viděti vysloveny ve formě programu, ale stanovisko strany vůči denním otázkám v méně ztuhlé formě resolucí vysloviti. Pokud se týká organizace a její detailů, které se ovšem vymykají veřejnému projednání, učiníme svých návrhů a pokusíme se jimi přesné jednotnosti dbáti, aniž bychom olupovali jednotlivé členy o samostatnost vývoje a akce.

Několikrát ještě upříležitostníme, sdělovati naše návrhy v jednotlivostech. Pro dnes se jen ptáme:

Jste srozuměn s časem a místem svolání sjezdu?

Chcete se svého času zúčastnit svolání sjezdu podepsáním pozvání?

Toto pozvání má býti sepsáno později a v listech strany uveřejněno. Jest nám snad činiti zvláštních návrhů stran místa. Žel, že kvůli výjimečnému stavu není nám lze voliti Vídeň, poněvadž s tak mnohým vypovězencem se sejíti doufáme. K ulehčení spojení ale musilo by to být některé místo Dolního Rakouska nebo Moravy. Směrodatnými při výběru učiníme poměry policejní. Neobtěžujte si tedy mluviti o všech těchto bodech se soudruhy důvěryhodnými a nám do 14 dnů pod některou z adres Vám známých odpověděti.

Na konec dodáváme, že jak sjezd českoslovanský v Brně, tak soudruzi v Hradci pro odbývání sjezdu energicky se vyslovili.

A tak tedy doufáme, že rozmyslem a energií uskutečníme podnik, který stranu naši učiní zase schopnou akce a boj emancipační dělnické třídy v Rakousku, o kus napřed posune.

Se sociálně demokratickým pozdravem

Ferd. L. m. p.

Rud. P. m. p.

Alois G. m p.

Dr. V. A. m. p.

V prvém listopadovém téhodni roku 1888 vyšlo v listech sociálnědemokratických provolání, v němž se ku sjezdu rakouské sociální demokracie zvalo redakcemi oficielně.

Třicátého prosince téhož roku sešli se zvaní ku sjezdu v Hainfeldě. Ze 150 pozvaných soudruhů dostavilo se 84 - doktorů a jiných kapacit - aby důstojněvážnou komedii se zájmem - vědělo se proč - dále sledovali.

Denní pořádek byl následující: 1. Prohlášení zásad sociálně-demokratické strany dělnické v Rakousku, 2. Politická práva, 3. Dělnické ochranné zákonodárství a sociální reforma, 4. Tisk, 5. Podporenství, 6. Odborná organizace, 9. Dělnické komory, 8. Obecná škola.

Machři tohoto sjezdu rozdělili sobě úlohy - nutno to přiznat - chytře. Popp, jakožto jeden z nejdůvěryhodnějších radikálů dříve a stále ještě velice vlivuplný, poněvadž mu masy slepě důvěřovaly, byl zvolen předsedajícím. Pokorný, taktéž jeden z nejznámějších důvěrníků radikálů, objednán co referent, Hybeš byl vůdčí osobou Čechů. Dr. Adler se svým generálním štábem: Karlem Kautským, Otnerem aj. zůstal v pozadí, nechávaje svým nástrojům započíti hru a případný snad zápas s odporujícími vybojovati.

Tak vidíme ty, kdož z roku 1883 stáli v srdci radikálního hnutí a tedy zpátečnicto sociálně demokratického státovnictví poznali, kteří nepomíjeli ničehož k boji se sociální demokracii, - vidíme je nyní tady jako nejhorlivější obhájce sociálně-demokratických idejí! Tito lidé omlouvali změnu svého přesvědčení stereotypní frází: třeba se zařizovati dle poměrů atd., pohodlná, to omluva, k níž z pravidla ve všech dobách utíkali se lidé z masa beze svalů, šarlatáni a podvodníci.

Obšírná kritika tohoto druhu lidí není zde nutná, poněvadž si čtenář o nich dovede učiniti lehce úsudek sám. Také od toho upouštíme, abychom přemílání všech těch frází, které se tam spáchaly, čtenáři podávali. „Šlágry“ o „historickém úkolu proletariátu“, o „třídním vědomí“, „dějinně nutném vývoji“ atd. jen se hemžily.

Leč úplně hladce celá ta macha přece jen se neměla odbýti. Bylo zde několik přítomných, již zůstali věrni svému přesvědčeni mezi jinými, štýrskohradeckými radikály, delegovaný Jan Risman. Když bylo několik řečníků co nejvřeleji mluvilo pro sociálně- demokratické prohlášení zásad, uchopil se Jan Risman slova, aby ze stanoviska anarchistického mluvil proti němu. A jeho řeč nebyla věru z nejhorších; tak mnohý tvrdý, ale pravdivý oříšek jim dal k louskáni a tak leccos omylného v názorech jim dokázal. Ovšem takové lidi přesvědčiti nedovedl by ani Démosthenes. Ale přece jen vystoupení Rismanovo způsobilo, že na ohrožené místo v bitvě vyslal generální štáb jednoho ze svých nejlepších, K. Kautského. Zvolen byl generálním řečníkem, aby Rismana krátce a dobře urdousil. A co vyzařovalo toto veliké světlo „vědecké sociální demokracie?“

„Volební právo je nejdůležitější, nejmocnější, nejúspěšnější všech práv politických.“ - „Kdykoli se bude odbývati volba na základě přímého, všeobecného práva hlasovacího, dochází masy jistého rozčilení, i nejindiferentnější bude někdy nakloněn vyposlechnout volební řeč, bude o ní přemýšleti a my tak přijdeme v dotyk s masou.“ - „Ale nejen volby mají vysoké ceny agitační i vlastní činnost parlamentární je velikého významu pro agitaci. Jak bylo by to jiné, kdyby jsme měli sociální demokraty v parlamentě! Jak by činili propagandu našim zásadám!“ Toto a jiné ještě věci byly moudrosti, kterými zde Kautský plýtval.

Hladovící masy rozčilí se schůzí voličů! (Kdo se tu směje?) Kdežto se v zemích, kde se masy těší tohoto tak vychvalovaného „práva“, nepřiláká se voličskou schůzí ani prašivý pes ke kamnům. Naproti tomu zkušenosti, které jsme mohli nabýti v Americe a Anglii, svědčí, že se provádí s hlasy co možná nejhorší šachr, že masy v nejhlubší bídě úpící prodávají svoje hlasy, ba že to jsou i vůdcové sociálně-demokratičtí, kteří sociálně-demokratické masy nachytávali a nachytávají a stranám buržoasie všelikými kejkli dodávají.

To je ovšem sociálně-demokratická propaganda, ale - ve prospěch vůdčích beranů. A což teprve propaganda v parlamentě. Nu, dosti odstrašujícím pro nás příkladem, než aby jsme se šířili, je nám sociálně-demokratická frakce v říšském sněmu německém. Vidíme zřetelně, kam to žene, nikoli ve smyslu svobody, ale nesvobody zlepšeného otroctví. –

„Ale volební právo je právem a proto je žádáme!“ volají dále sociální demokraté. Právem? Kde pak to je zdůvodněno? To je právo otrocké, nesmyslné! Určila příroda část lidí k tomu, aby zájmy druhé části zastupovala? - že věčně bude zapotřebí vodících a voděných, věčně rozkazujících a poslouchajících? Naopak, neudělila matka příroda lidskému individuu právo sebeurčení, aby sebe řídilo a tudy jako bytost rozumová jednalo?

Aby tedy jiný vaše zájmy zastupoval, to nazýváte „Právem“? Nedáváte si tím vysvědčení duševní chudoby, když přirozených se vzdáváte práv, poněvadž necítíte se býti dosti schopni sami svoje zájmy zastupovati a svoje přání sami vyjadřovati? A vy se chcete zváti „třídně uvědomělí“? 0včí jste palice! –

Jakž ani jinak nebylo k očekávání, prohlášení zásad bylo přijato v předloženém znění - tři hlasy byly proti, jeden nehlasoval. Jakmile byl tento výsledek konstatován, opustil Risman sjezd; další meškání zdálo se mu - a sice právem - bezúčelné.

Po třídenním jednání prohlásili Adler a Kautský se svými věrnými pážaty sjednocení rakouského hnutí dělnického. Celá ta macha znamenitě se podařila.

Toto prohlášení zásad zaslouží, aby bylo zde podáno ku odkrytí toho, co na těchto snahách považujeme za svobodě neodpovídající. Zde doslovné znění: „Sociálně demokratická strana v Rakousku usiluje o osvobození z pout hospodářské odvislosti, odstranění politického · bezpráví a vyzdvižení z duševního zakrnění pro všechen lid, bez rozdílu národnosti, rasy a pohlaví. Příčinu tohoto nedůstojného stavu dlužno hledati v té skutečnosti vládnoucí a podmiňující celý dnešní stav společnosti, že výrobní prostředky nachází se zmonopolizovány v rukou několika jednotlivců a nikoliv v jednotlivých politických zařízeních. Vlastník pracovní síly, třída dělnická, stává se tím otrokem vlastníka výrobních prostředků, třídy kapitalistické, jejichž panství politické a hospodářské nachází výrazu v dnešním státě. Znamená-li držení výrobních prostředků jednotlivci politicky třídní stát, znamená hospodářsky rostoucí bídu.. masy a rostoucí ochuzení stále větších vrstev lidových. Vývojem techniky, ohromným vzrůstem výrobních sil, nejen že tato forma držby jeví se býti zbytečnou, ale skutečně se pro převládající většinu lidu odstraňuje, kdežto se na druhé straně současně pro útvar společné držby tvoří nutné duchové i hmotné podmínky. Přechod výrobních prostředků v společnou držbu všeho pracujícího lidu neznamená tedy jen osvobození dělnické třídy, ale i dějinně nutný vývoj (Toto velice rádi podepisujeme. P. s.) Nositelem tohoto vývoje může býti toliko proletariát třídně vědomý a jako politická strana organizovaný. Skutečný tedy program strany sociálně demokratické v Rakousku, k jehož uskutečnění použije tato všechny účelné a přirozenému právnímu smyslu lidu odpovídající prostředky, jest: organizovati proletariát politicky, naplniti ho vědomím svého postavení a svého úkolu a učiniti ho duševně i tělesně schopným k boji, jakož i schopnost jeho udržovati.

Ostatně se musí strana pokud se týká taktiky zachovati dle těch kterých poměrů, zejména ale dle chování protivníků. (V tomto odstavci vyjádřeny jsou myšlenky, které rozhodně zavrhujeme. P. sp.) Staví se však následující všeobecné zásady: 1. Sociálně demokratická strana dělnická v Rakousku je stranou mezinárodní; odsuzuje nadpraví národů tak, jako rodu, majetku a původu a prohlašuje že boj proti vysávání, musí býti mezinárodní, jako ·je vysávání samotné. 2. K šíření idejí socialistických užije strana všech prostředků veřejnosti: Tisku, spolků a schůzí plně využije, jakož i za odstranění všech pout volného projevu mínění (výjimečné zákony, tiskový, spolkový a shromažďovací zákon) vystoupí. 3. Aniž by se klamala o ceně parlamentarismu jedné to formy jen moderního panství třídního, bude strana usilovati o všeobecné, rovné a přímé právo hlasovací a volební do všech sborů zastupitelských splacením diet, jakožto nejdůležitějších prostředků k agitaci a organizaci (O tom svoje mínění jsme již byli vyslovili. P. sp.). 4. Má-li klesání stavu živobytního a stále většímu ochuzování dělnické třídy, učiněna býti přítrž ještě v rámci dnešní společnosti, musí býti usilováno a poctivé ochranné zákonodárství dělnické bez mezer (co možná největší obmezení pracovní doby, zrušení prací dítek atd.) jakož i o jeho provedeni za spolukontroly dělnictva a neobmezené organizování dělníků ve spolcích odborných, tedy o úplnou svobodu spolčovací. 5. V zájmu budoucnosti dělnické třídy, je nezbytně žádoucí, obligatorní, bezplatné a bezkonfesijní vyučování ve školách obecných jakož i pokračovacích, jakož i bezplatná přístupnost všech vyšších učilišť; nutný pak k tomu předpoklad je oddělení církve od státu, prohlášení náboženství za věc soukromou. (Tato poslední věta nám naprosto nechce jít na rozum. P. sp.). 6. Příčinou ustavičného nebezpečí války jest stálé vojsko, jehož vzrůstající břímě zcizuje lid svým kulturním úkolům. Třeba tedy zasaditi se o všeobecné ozbrojení lidu, jakožto náhradu za stálé vojsko. 7. Sociálně-demokratická strana dělnická zaujme vůči všem politickým a hospodářským otázkám určité stanovisko, třídní zájem proletariátu povždy bude zastupovati jakož i pracovati proti tomu, aby třídní protivy byly zahalovány a znejasňovány a dělnici ve prospěch panujících stran využitkováni.“

Jak vidět program je revoluční; jen že doň vpodmínkovány jsou politická zadní dvířka a to se nám zdá - nepřihlížeje ani k zásadám jdoucím ještě dál - právě reakcionářským. Politicky organizovati je tolik (budeme-li míti všeobecného práva volebního, nepůjde sociálním demokratům tak o nějaké to desíti- nebo století) jako vychovávati pro volební truhlík. Mělo by tedy v programu lépe zníti; „Vychovati proletariát pro volební truhlík, naplniti ho vědomím svého postaveni a svých úkolů, učiniti a udržeti ho duchovně i fysicky bojeschopným je tedy vlastní program sociálně-demokratické strany dělnické v Rakousku“ atd. To by znělo alespoň jasněji.

Rozebereme-li větu a přihlédneme-li ku obsahu jádra, vysvitne následující: Vychovávány-li jsou masy ve smyslu volební politiky, dokumentuje se tím, že jsou duševně i fysicky bojeschopné a že svůj úkol plní.

My ale odpovídáme: Vychovávají-li se masy ve smyslu volební politiky, nejsou třídně vědomy a samostatně myslicí, nejsou tedy schopny úkol svůj rozřešiti a reklamovati svobodu pro sebe, ale budou představovati všeho samostatného myšlení prosté stádo ovcí, na jejichž hlavách se vytvoří moc vůdců, která dle své libosti ovládati je bude. To pak nazýváme autoritářské úsilí, které vede až ku vládě lidu - k sociálně-demokratickému státnímu hospodaření. A za takovou svobodu, jak nejlíp dovedeme, děkujeme; bylo by škodou jediný jen krok pro podobné učiniti. Aby to ale „táhlo“, nejsou tito chytrákové na rozpacích o silné „šlágry“. A tak při každé druhé větě narazíme na větu: „Výchova třídního vědomi“, „učiniti masy duševně a tělesně bojeschopné“ atd. Volebním truhlíkem a k účelu nového státu? - Oh, vy Špiglberkové, vy rádcové spletenosti!

Důstojně se řadí v bok takovýchto politických názorů žvasty o přizpůsobeni se poměrům a soupeřům. K takovémuto zdůvodňování utíkali vždy slabí, tací, jejichž vůli nestačilo maso. Lidé takto organizující, nakolik jsou poctiví, vládnou patrně množstvím duševní i morální síly, neodpovídajícím ani na čas daným poměrům, nemohou ani na čas těmto vzdorovati, ačkoli žádnými nadpřirozenými silami stvořeny nejsou, ale zase jen lidmi. Byli-li to lidé, kteří nesnesitelné tyto poměry vytvořili, jsou také lidé s to zase je změniti. Ovšem, že duchové bázlivě utíkající již při blížící se bouři, (poněvadž jsou starostliví o svůj život,) nikdy toho nedovedou.

Ostatně to nebylo nijak nutné, aby radikálové, kteří uměli musit se přizpůsobiti poměrům, při jen trochu důslednosti, vrhali se z extrému jednoho v náruč druhému; míníme zde na jedné straně převládající terorismus a na druhé demokratický socialismus. Kdyby místo těchto šaškovin bylo bývalo usilováno uvésti antiautoritářské hutí teroristů ve dráhy rozumné, k svobodě vedoucí, byli bychom dnes zajisté o celá desítiletí napřed. Avšak tito lidé, jako Popp, Pokorný (Tento mezitím ustoupil z jeviště své činnosti. –pozn.), Hybeš, Kreutzer a několik jiných, jakmile se vrátili ze sjezdu do Vídně, svolali hnedka schůzi strany, v níž nechali sebe ustaviti co ústřední vedení strany. Hybeš a soudruzi toho docílili u Čechoslovanů. Odtud tito lidé drželi své „ochranné“ perutě nad dělnickým hnutím v Rakousku, aby ho - zkorumpovali. Z veliké části cíle jimi hledaného dosáhli - svoje osobní blaho, to ostříhali znamenitě.

 

XIV.

1889-1892.

 

Začátkem února 1889 odbývalo se v Praze před soudem výjimečným přelíčeni pro velezradu, trvající pět dnů. Dle tvrzení státního návladnictví obžalovaní prý rozšiřovali anarchistické listy „Pomsta“ a „Revoluce“ ve větším množství.

To byl by tedy přečin dle § 24. tiskového zákona, tj. nedovolená kolportáž. Leč hlavní obžalovaní uznáni vinnými ze zločinu velezrady a odsouzeni následovně: Josef Ulrich a František Michálek ku 3 rokům těžkého žaláře, Josef Gabriel a Jan Bartoš pro opomenuté udání velezrádných rejdů ku 15 měsícům těžkého žaláře.

Dne 5. dubna 1889 vypukla stávka vídeňských kočů tramwayových, která takových nabyla rozměrů, že pěchota a kavalerie ku zjednání „pokoje a pořádku“ musila být povolána. Požadavky otáčely se kol zkrácení pracovní doby s 18 na 12 hodin a upravenějších poměrů služebních. Po delším tvrdošíjném boji stávka s poloviční porážkou skončila; - Dr. Adlerovi a Bretschneiderovi jako redaktoru a vydavateli „Gleichheitu“ vynesla „anarchistický proces“.

Dr. Adler v příčině povolání jízdy ku potlačení stávkujících, proti této prý štval v Gleichheitu, následkem čehož obviněn z anarchismu a pohnán před soud. Přelíčení před vídeňským soudem výjimečným odbývalo se dne 27. ledna a skončilo odsouzením obou obžalovaných. Adler podělen 4mi měsíci lehkého žaláře a .Bretschneider 50 zlatými pokutován. Při tomto soudě Adler ukázal čím je. „Pohybujeme se na tétéž půdě jako sociální demokracie německá“ bylo jedno z jeho vysvětlení. Oproti tomu odsoudil anarchismus úplně „protože nejsou mu příjemné jeho cíle a má o nich zcela jiné představy nežli anarchisté atd.“ To velice rádi věříme. Státní socialista nemůže býti přece současně anarchistou - to je pro nás nad slunce jasné.

Sluší ještě podotknouti, že následkem svrchu uvedeného „Gleichheit“ zapovězena. Poněvadž se ale ukázalo, že Adler je mírumilovným občánkem a nikoli anarchistou, svoleno ze strany úřadů blahosklonně k tomu, aby „Gleichheit“ pod jiným názvem - „Arbeiterzeitung“ (Dělnické noviny) - nadále vycházela. Samozřejmě, že to bylo Adlerovi vhod, aby list jeho, když radikální listy z pravidla hned po vyjití byly úředně zastavovány potkal také jednou podobný osud už proto, aby jisté narážky existující u některých dělníků, a nedůvěru odstranil. Že soud náš je zde úplně jasný, dokazuje už ta okolnost, že Adler jak se nám jistí - záhy o zákazu byl zpraven, tak že konati mohl nutné přípravy, aby vydání „nového“ listu na místě „potlačeného“ mohl co nejrychleji zaříditi.

Velice případně o dalších událostech píše Rismann v berlínském „Socialistu“, pročež práci, psáti o tom ještě jednou, můžeme si ušetřiti a nechat mluviti Rismanna:

S „Arbeiterzeitung“, týdenníkem, na kterém mimochodem řečeno zaměstnáno bylo a jest „jen“ deset redaktorů, udělal Adler ještě dobrý „obchůdek“. Prodal totiž list straně za 10 000 zl., vyhradil si ale až k umoření dluhu právo vlastnické; ku krytí dluhu měla být použita polovina čistého výnosu. Vezme-li se ohled na množství dobrých žlabů bude každému jasno, že pan Adler nejen nic neztratil, ale že skutečně i nadále zůstal držitelem listu.

Hnutí počalo se, po sjezdu hainfeldském, zejména následkem pojatých usnesení a určené tam taktiky a s jeho úsilím o ochranné zákonodárství, zrovna jako v Německu vytvářeti stále nevinněji, k čemu ještě agitace pro famosní právo volební nemálo přispěla. Brzo stalo se hnutí dělnické v Rakousku rejdištěm všelikých dobrodruhů; množství ztroskotaných osob z kruhů buržoasie našlo hned přístřeší, posíláni dílem jako cejchovaní agitátoři na venkov, dílem stvořena pro ně místa redaktorů a expeditorů u listů strany, vyrůstajících, jak se zdá, zvlášť k tomuto účelu jako houby po dešti. Šplhavci a socialismus obchodní vyháněly právě v květ.

Rozumí se, že v agitaci sociální demokracie nebyla s vládou klerikálně feudální na kordech, neboť obě závodily navzájem se předstihnouti v ochraně dělníků a v osvědčení přízně těmto. Vláda zaváděla - všude ideály sociální demokracie, všéliké ochranné zákony, tak např. jedenáctihodinový normální pracovní den, ochranu práce žen a dítek, tovární inspektorát, povinné pokladny úmrtní atd. (Od té doby povinné pojišťování dělníků pro případ nemoci a úrazu okrasní nemocenské pokladny, a Děln. úrazová pojišťovna. – pozn.) Při každé vyskytující se příležitosti při větších stávkách a nepokojích snaženo bylo o přemlouvání a poukazováni dělníků „k cestě zákonné“; všechno to jen proto, aby mírumilovná zákonitá, a - stát chránící tendence sociální demokracie byla zjevná a tak způsobeno zrušení výjimečného stavu. Na jaře 1891 dokonce byl učiněn pokus zúčastniti se voleb do říšské rady; mezi kandidáty sčítacími, na něž připadlo úhrnem několik set hlasů, nacházel se i pan Rud. Hanser. Při volbách užších podporováni i měšťáčtí demokraté a jeden německý nacionál. Pan Adler se ohledně voleb později vyslovil, že následkem zúčastnění se jich výjimečný zákon padnouti musí, neboť se při tom byli postavili na „půdu zákonitou.“

A tak se i stalo. Vláda konečně měla. uznání a těmto eminentním oporám státního pořádku udělila více volnosti v pohybu. V červnu 1890 stav výjimečný konečně zrušen však z požehnáni, z toho plynoucího, anarchisté zůstali vyloučeni, všechna vypovězení zůstala v platnosti. Tato okolnost je vlastně hodně charakteristická pro poměr vlády k sociální demokracii na jedné straně a na druhé poměr těchto obou k anarchismu. Že by se tak bylo stalo, podle ujednání s Dr. Adlerem, poněvadž tento obával se návratu anarchistů pro značné zeslabení svého vlivu, které by se nechalo očekávat, o tom sic leccos bylo mluveno, my ale o tom pochybujeme, neboť jak již pověděno, pan Adler je - počestný vůdce dělnický. Přes to ale se soc. demokracie dobře shodne s vládou. O tom svědčí chvála, kterou předs. ministerstva hr. Taaffe obsypal sociální demokracii v parlamentě: Mezi jiným pravil: Nezdráhám se prohlásiti, že sociální demokracie organizovala se zcela veřejně, že pohybuje se zcela veřejně, že pohybuje se zcela zákonitou cestou, a že tedy z této strany není se co obávat nebezpečí. Kdyby ale anarchisté se směli vrátit, zmocnili by se beze vší pochyby všeho vlivu a hnuti dělnické nabylo by zase anarchistického rázu.

Používali-li sociálně demokratičtí „vůdcové“ v Německu proslulé „železné masky“, bývalo v Rakousku přesně totéž docíleno „důvěrným sdělením“ tj. tajným podezříváním.

Touto dobou byl p. Rud. Hanser „vídeňskými soudruhy“ pro několik přečinů finančního rázu prohlášen za nehodného zastávati čestný úřad ve straně. Poněvadž pak stalo se tím postavení jeho nemožným, nechal si doručiti potřebné cestovné a šel do Londýna, kde sobě po jistou dobu vydělával svůj chléb jako sazeč a pak co vrátný v jednom sociálně demokratickém klubu. Když pak po několika měsících vrátil se do Vídně a v Adlerově „Arbeiterzeitung“ ho již nechtěli, založil „Volkspresse“, která byla psána ve smyslu hainfeldského programu a konformně „Arbeiterzeitungu“.

Za krátko po té sestoupil se druhý sjezd strany ve Vídni. Byl poněkud silněji obeslán, nežli Hainfeldský, usnesení ale a jednání bylo zcela bezvýznamné. Veškerá opatření vídeňského vedení strany schválena a tomuto nové uděleny jsou plné moci. Vyjma ze strany českonárodních sociálních demokratů, jejichž orgán „Národní obrana“ vycházel v Praze, nebylo nikde oposice. Pan Rud. Hanser navrhoval, aby se strana zúčastnila voleb do všech sborů zastupitelských, jako říšská rada, zemský sněm atd.! návrh, který i nějakému Adlerovi se zdál příliš alespoň pro veřejnost rozplizlý, pročež tento odporučoval, aby se tak stalo jen tam, kde kandidatura je možná bez kompromisů.

Ovšem že počaly se objevovati oposiční hlasy na venkově, ale neměly žádného listu po ruce; páně R. Hanserova „Volkspresse“ tehdy ještě nedělala oposici. Samozřejmě, že byla vlastním „vůdcům strany“ Hanserova „Volkspresse“ trnem v oku, neboť dělala Adlerovému podniku obchodnímu, „Arbeiterzeitungu“ značnou konkurenci. Když pak byli v úplném vlastnictví vší moci, mohli se konečně odvážiti po měsíce již a tajně hýčkaný plán uskutečniti, - vyloučiti p. Hansera. „Vídenští soudruzi“ vyloučení zdůvodňovali tím, že Hanser dopustil se činů, které s postavením sociálně demokratického redaktora nejsou srovnatelné. Tak v letácích jimi vydávaných obviněn z krádeže, lží, zbabělostí, opilství, atd., kteréžto přečiny po řadu prý let měl na svědomí a stále je byl opakoval. Každým pádem je význačné pro tyto důstojné „vůdce dělnické“, že od let již věděli u nekalých rejdech tohoto muže, přes to ale tohoto a jemu podobné muže ponechávali na špici hnutí dělnického, tak dlouho, dokud jim ku dobýváni vlastního panství sloužili, a že je setřásli teprve tehdy, když se jim počali jeviti nepohodlnými. Není zde tedy ani stopy po ohledu na věc dělnickou, osobní prospěch těmto pánům je směrodatný.

Když teď panu. Hanserovi (Hanser je přítomně politickou mrtvolou a takto ubožák. – pozn.) a.. „Volkspresse“ šlo o krk, staly se rázem „oposiční“, a stavěli se co mučedníci svého přesvědčení. Týž muž, který dr. Adlerovi po řadu let věrně pomáhal zdolati každou oposici, který se zúčastnil vyloučení různých soudruhů jako Gallena, Rubína aj., který házel po anarchistech blátem, najednou byl „oposičním“, předhazoval vedení strany, jíž nebyl zúčastněn, diktaturu, velikášství a panovačnost, označoval je jako z mužů sestávající, kteří netrpěli žádného jiného mínění, kteří ze závisti a z obavy potlačovali každou inteligenci ve straně, kteří rozhazovali peníze strany, a vedli protekční hospodářství.

Vzhledem k těmto obviněním, tlačí se jako prve u jeho protivníků, i u p. Hansera do popředí otázka: Proč pak Hanser, věda o tom všem, po léta mlčel a dávno již nepromluvil? Upíráme p. Hanserovi právo, stavěti se „nevinností“, které bylo ukřivděno, jako oběť svého přesvědčení! Při všech těch hanebnostech, vedení strany věrně byl pomáhal.

Nyní se chytal jako klíště oposice německé, dříve ji byl, pokud se sám nacházel u žlabu strany, soustavně ve svojí „Volkspresse“ umlčoval. Na sjezdu v Halle byl ve společnosti Adlerově co delegát. Snad se pan Hanser pamatuje ještě na zprávu, kterou byla o něm „Volkspresse“ přinesla?

K jeho patřičnému označení, uvedeme jen jedno ještě, to jest jeho oslavování Adlera v slavnostním listě květnovém z roku 1890. Píše tam doslovně: Jeho objemné vědomosti, jakož i dobré poměry majetkové, učinily ho rozdvojenému tehdy ještě hnutí dělnickému, velice užitečným. Zprvu podezříván z mnoha stran v kruzích dělnických, dokázal svým houževnatým spolupracováním, svým neohroženým, otevřeným vystupováním, že on, ačkoliv pochází z „vyšších desettisíc“ srdcem i duchem přilnul k věci vyděděných a bezprávných...“

* * *

V následujícím chceme nejdůležitější zástupce rakouské sociální demokracie podrobiti bližšímu pozorování.

Máme zde především Dr. Adlera jakožto režiséra strany. Adler vládne nemalým, ovšemže jednostranným věděním a je znamenitým žurnalistou. Oproti tomu jsou jeho řečnické schopnosti beze všeho zvláštního významu; významná u něho toliko - délka jeho řečí, mohli bychom zcela dobře nazvati jej „řečníkem mílovým“.

Že je jeho hlavní snahou dostati se co sociálně-demokratický poslanec do parlamentu, nechá se vysvětliti zcela jednoduše tím, že je vychován jako plnokrevný buržoa. Ve svém postavení ve straně i soukromém platí za dobročinného - zejména vůči těm, kteří ho následují. Jinak se může Adlerovi vystaviti vysvědčení vychytralého politika.

Dále dlužno počítati s Karlem Högrem. Prototyp revolučního - sociálního demokrata. Schopný spisovatel a nadaný řečník.

Josef Hanich je dosti nadaným žurnalistou a řečníkem, sociální demokrat Liebknechtového zabarvení, který jako takový také zemře. Jakub Reumann je dobrým řečníkem. Na poli politickém ale má za sebou velice pestrý život, který ho nijak nevyznamenává. V letech osmdesátých teroristickým anarchistou, vyvinul se později k - antisemitismu načež stal se sociálním demokratem. Muž to zajisté schopný ještě vývoje! Jul. Popp, pravá ruka Adlerova není pozoruhodným spisovatelem ani řečníkem. Druhdy býval radikálním socialistou, těšil se u strany radikální veliké důvěře, kterou ale zneužil, vrhnuv se Adlerovi a soudruhům v náruč, stav se tak proti svému lepšímu přesvědčení, sociálním demokratem.

Dr. Ellbogen, muž nedávno teprve ve straně se nacházející, snaží se předstihnouti Dr. Adlera. Má jisté schopnosti, ale zvláštní nějaké výkony od něho nejsou nám známy. Kiesewetter je veličina duševně prostřední, zato požívá dvojsmyslné pověsti. Bretschneider, Leisner, Brod a Králík jsou inteligentní lidé a hodní sociální demokrati. Antonín Losert je posud nováčkem ve straně, dobře nadaný a také samostatné povahy, vzdělání jeho posud jednostranné, jeho vývoj třeba očekávat. Veiguni je dobrým řečníkem, postrádá ale hlubších vědomostí a býval vždy dobrým nohsledem vídeňských vůdců. Pokud se jeho poctivosti vůči hnutí dělnickému týče tu objevuje se nám vzhledem k jeho velice intimním vztahům k liberálům, zejména ale k linecké „Tagespost“ - jest soukromým zpravodajem tohoto listu - ve světle velice pochybném. Pokud ho známe je prototyp jezovity. Josef Hybeš je dosti schopným žurnalistou a má nemalých vědomostí. Stál dříve ve straně radikální, býval redaktorem „Zukunftu“ a důvěrník Peukertův. Dokud tato strana byla ve většině, býval jejím nejhorlivějším zástupcem; když ale poměry se změnily a strana sociálně-demokratická nabyla vrchu, stal se z něho nejlepší - sociální demokrat. Patří k těm, kdož věší plášť podle větru.

Agitátoři druhého a posledního řádu nezdají se nám být dosti důležití, (poněvadž jich duch vytvořen jest dle šablony vůdců svrchu načrtnutých, jejichž nařízení jsou věrně a ochotně poslušní), abychom se s nimi zabývali.

U všech kreslených zde sociálních demokratů - s výjimkou asi jednoho nebo dvou, narážíme na nápadnou politickou nejasnost. Tak uznávají anarchismus jakožto ideální příští, ba považují jej namnoze za nejdokonalejší lidskost. Snaží-li se ale nositelé anarchismu v tom směru působiti, jsou prohlašováni buď za blázny či za agenty provokatéry.

Vědomi si toho, že anarchie záporně se vyslovuje o státovství a demokracii, vytváří přece celá jich organizační a osvětová práce pravý opak; celá jich činnost tedy v nejprudším je s názory jejich o budoucím odporu. Místo aby snažili se přivoditi soulad mezi praxí, taktikou a teorií, ubijí tuto a pracují do rukou státnímu socialismu! Kde zůstává zde logika? Následující toliko je možné: Buď většina sociálně-demokratických vůdců pozůstává z nejasných hlav - v tom případě rádi jim odpouštíme, aniž bychom o jich poctivosti pochybovali, anebo ale jsou si cíle vědomi a jasni, pak jsou rozhodně nepoctiví. Třetího zde není. Byli-li by jasní a poctiví, musili by na základě taktického a praktického postupu vepsati v jich prapory demokratický socialismus a anarchismus v teorii co nejrozhodněji popírati. V okamžiku ale, kde se anarchismu přiznává oprávnění, přikazuje logická důslednost, aby posvěcování a vzdělávání mas v tomto směru se dělo. A toho zde není.

* * *

Že se cílevědomí a konsekventně myslící socialisté Rakouska nemohli vzhledem k panující korupci tón udávajících rádců a nejasnosti, jakož i jiných Michlů, déle nečinně přihlížeti, je pochopitelné. Dřímající posud revoluční duch konečně se probudil, aby zpátečnickému proudu mohutné své stůj zahřměl vstříc. A tak několik srdnatých socialistů k novému, svěžímu zápasu rozhodnuti, sestoupili se v měsíci červnu 1892 ve Vídni, aby zorganizovali se co antiautoritérní strana. „Strana neodvislých socialistů.“ Tomu následoval mužný manifest a 28. srpna 1892 vyšlo prvé číslo „Zukunftu“ redakcí schopného soudruha D. S. Friedländera; vydavateli Kajetánem Valencim (Vídeň), Janem Rismanem (Hradec Št.) a Jusefem Lapem (Celovec).

Státní návladnictví s konfiskacemi neváhalo, aby tak nový bojovník byl ubit. Tak prvních 6 čísel až na jedno, zkonfiskováno. Zabavení šestého čísla, v němž za příčinou zákonem zavražděných anarchistů (11. listopad 1887) v Chicagu, nacházely se vřelé pohrobní vzpomínky, následovalo zatčení soudruhů Valenciho a Friedländera. Proti prvému vyšetřování zastaveno, druhý ale tajně vedeným přelíčením souzen a pro „rušeni veřejného pokoje a řádu“ odsouzen k l8ti měsíčnímu těžkému žaláři a z celého Dolního Rakouska navždy vypovězen. Po prvé se v Rakousku anarchista, a v tomto případě D. S. Friedländer, prohlásil před soudem jako anarchista přesvědčený. Friedländer náleží k oněm vzácným individualitám, které bez ohledu na svoje osobní blaho jedenkráte nabytému přesvědčení dávají výrazu. To naplňuje nás největší úctou před tímto mužem a doufejme, že Friedländer svoji dráhu vězněním ještě neukončil a že zápasícímu proletariátu i později po odpykání trestu věnovati bude svoje síly.

Jedna oběť padla, nechť její místo na hradí tisíc jiných.

Ku předu tedy bez ustání,

vždyť svatá věc nás vede v boj,

vždyť k zářné metě pravdy spějem

a svoboda vždyť cílem nám!

Otrocká nechť padnou pouta,

nechť zavládne klid a mír!

* * *

Podjali jsme se namáhavému úkolu vyšetřiti úhrn času vazby vyšetřovací a trestu přisouzených v letech 1867--1892 na tolik přesně, na kolik to bylo možno.

Samozřejmě, že míníme zde odsouzení plynoucí toliko z třídního boje; tedy pro socialistické přečiny a jiné v tomto smyslu se přihodivší rušení veřejného „pokoje a řádu“.

Úhrnný. počet přisouzených r. obnáší 574 léta. Doba vazby vyšetřovací 132 léta. Dohromady 606 let.

* * *

Dnešní neodvislá, vztažně protiautoritní strana socialistická je v podstatě jiného rázu nežli radikální čili anarchistická dělnická strana let osmdesátých.

Kdežto poslednější stála v praxi na půdě terorismu a v tento kladla svoje těžiště, v cílech ale holdovala názorům sociálně- demokratickým, vytvořilo se stanoviště prvé takřka naopak. Dnešní antiautoritérní socialisté především jiným nejsou demokraty.

Ve svých cílech jsou komunisty a doporučují k účelu výroby organizace, které se tvoří volně dle sklonnosti individuí a s ohledem na vlastnosti povahové. Zavrhují soustavu zastupitelskou, tedy také lidovládu jakož i každé přinucování vůbec a prohlašují svobodu pracovních výkonů a svobodu práva na požitek.

A poněvadž v hospodářství komunistickém popírají jakoukoli autoritu a panství, jsou anarchisty. Prosvěcovati těmito ideály masy je nejpodstatnější část úkolu socialistů protiautoritních.

Prostředky, jichž strana k dosaženi svých cílů používá, jsou účelné a spravedlivé. V prvé řadě je zde tisk, sem spadající literatura a slovo mluvené. Při svém organizování a agitování socialisté usiluji rozžehnouti ideální nadšení; z něhož pak má vyplynouti impulsivní a vytrvalý zápas za svobodu.

Bude-li lidstvo povědomo svého příští i neskonale krásného dneška, bude samo nejlíp rozuměti, čeho činit třeba.

Neprávem bývalá radikální strana byla nazvána anarchistickou. V tom také sluší hledat vysvětlení k tomu, že anarchista posavad byl představován následovně: v jedné kapse revolver, v druhé pumy, za pasem půl tuctu jedovatých dýk, roztrhaný šat, vlasy rozcuchané, .vzezření hejtmana loupežníků!

Ale nejen obyčejný šosák takhle si představuje anarchistu; i lidé, kteří co den, ba· každou hodinu dušují se masám pod nevědomostí úpícím, že chtí je zbaviti pout otrockých, jinak nelíčí anarchistu. Ovšem, že nám zde co dělat buď s lidmi bezectnými anebo s hlavami nejasnými, ale přes to nevědomé masy jsou tím vysokou měrou určovány, že tasí svoje zbraně proti socialistům. Poněvadž nám v této knížečce schází místa, než abychom socialistické a anarchistické ideje blíže mohli vysvětlovati, odporučujeme čtenářům „Zukunft“ (Zanikl. – pozn.) a „Socialist“ orgány to strany protiautoritních socialistů Rakouska a Německa jakož i za hranicemi vyšlou sem spadající literaturu k důkladnému studiu. Z něho pak čerpati budete přesvědčeni, že největší sociologové doby přítomné tento světový názor zastupuji. Je to filosofie blížící se doby! Nechť tedy revolucionáři všech zemí civilizovaných vezmou sobě ponaučení z minulosti a . přítomnosti, nechť učiní si svůj soud, tak aby hnutí dělnické rostlo, nabývalo moci a síly a vyplniti mohlo dějinný svůj úkol. Mohutného nepřítele třeba ještě přemoci - kapitál. Ale i tento boj konečně bude uzavřen vítězstvím proletariátu a pak budeme ideje svobody, které dnes prodchnuly strádající a zápasící lidstvo všech zemí a světadílů, veselé mysle hlásati a uskutečňovati. A kdo mohl by se pak ještě vymykati, ač není-li naprosto otupělý, tomuto velikému zápasu kulturnímu? Kdo by nechtěl zaměniti otroctví svobodou?

Je sice pravdou, jde ještě o to, překonati nerozumnost masy, kterou stále ještě za nejmocnější oporu panující třídy považovati sluší. Ale paprsky světla proráží již duševní tmu stále silněji, stále s větším úspěchem, zora jasně svítá, duchové posud v pouta zjímaní, rušně se pohybují, pouta, řetězy třeskutě zvučí a rachotí stále prudčeji a - hrozivě, pozvolna zdvihá šlapaný obr socialismus svoje témě, vše co mu překáží vrhaje stranou - chce míti uvolněnou dráhu!

Dělníci, agitujte, organizujte, bojujte, obětujte! - jde o to dobýti mnohoslibnou budoucnost,. buďte silní, vytrvalí - staňte se lidmi!

 

XV.

1893-1894.

 

Několik málo anarchismus jasně nazírajících mužů to bylo, kteří v polovici roku 1892 mezi dělnictvo rakouské neznámé posud nauky anarchismu uvedli a jeho filosofické základy objasňovaly.

Jaká úmorná práce očekávala tyto agitátory, jak hrozné předsudky a děsuplné báje o ideovém postupu anarchismu bylo jim ničiti, neboť co toho byli za dobu dvou let rozšířili zástupcové měšťáckých vrstev společenských jakož i „lid obšťastňující sociální demokracie.“ Bělmo indiferentismu pozvolna protknuto neúmornou agitací, předpojatost vyvozená demagogickou prací drezurní, počala ve zlomku rakouského dělnictva.mizeti, neboť ještě bylo na světě jasné myšlení nestranný soud a správný rozhled po teoriích tlačících se k povrchu společenského útvaru za naprostého nedostatku vlády a tak nenáviděný anarchismus brzo v Rakousku pevných kořenů zapustil. Zdvojenou horlivostí dílo agitační nyní započalo, a vbrzku bylo se lze vykázati s mnohým pokrokem vzhledem k rozšířeni anarchistických idejí. Na poli tisku taktéž pracováno neúnavnou pílí a obětovností tak, že bylo lze mezeru, způsobenou odsouzením Friedländera, v .nejbližším okamžiku vyplniti. Soudruh Matzinger, který nyní podepisoval na místě Friedländera jakožto zodpovědný redaktor „Zukunftu“, vážnost listu zvýšil svým ryzím způsobem psaní jakož i soudruh Krčal (z Hradce Štýrského) podporoval list svými pracemi literárními. Jan Rismann na poli rétoriky rozvinoval zimničnou neúnavnou činnost zejména ve Št. Hradci, kde k vývoji a k ujasnění poměrů ve straně mnoho byl přispěl. V půli srpna 1893 nastal pro hnutí anarchistické důležitý okamžik, když v Solnohradu vycházející, posud na sociálně-demokratických zásadách stojící „Allgemeine Zeitung“ zabočila vlevo a anarchistické zásady přijala. Novým tímto bojovníkem otevřel se i v oboru duševním širší kruh působnosti. Ve Vídni vycházeti počaly „Volné listy“. Poněvadž je-li povaha slovanská sama o sobě nakloněna k radikálnějšímu postupu, bylo tím snazší vnikati do kruhů českých dělníků.

Leč okamžikem, kdy zhrdaný proto, že nepochopený anarchismus v Rakousku pevné půdy nabyl a zásady jeho stále více nabývaly rozšíření, myslelo se ze strany úřadů, že dosti je příčin, aby s co možná největší libovůlí policejní bylo vystupováno proti tomuto hnutí a aby započat byl proti němu boj vyhlazovací.

Vůdcové „svobodářské“ sociální demokracie objevili se vbrzku při rdoušení tak zvaných „neodvislých socialistů“ resp. teoretických anarchistů jakožto věrní průvodcové měšťáckých stran reakcionářských.

První využitkovávali všechny možné příležitosti, aby infamním zkrucováním, nízkým, vší inteligenci v tvář bijícím podezíráním a pomlouváním nejsprostšího druhu spravovali anarchistům cosi na kabátě a poslednější zase snažili o zničení obávané „hydry anarchismu“ brutálním pronásledováním a mimořádnými opatřeními.

Doba periodického pronásledování nejhnusnějšího způsobu nastávala začátkem roku 1893 anarchistickému hnuti v Rakousku, nacházejícímu se ještě v plenkách. Stručně jak rozměry této knížky dovolují, podáváme zde v následujícím souzení našich soudruhů.

Začátkem června 1893 zatčeni v Štýrském Hradci Augustin Krčal a Jan Risman pro vydání brožury „K dějinám dělnického hnutí v Rakousku 1867-1892.“ V měsíci srpnu soudruh Barth na požádání štýrského státního návladnictví zatčen ve Vídni pro zúčastněni se prací zhotovovacích na této brožuře ve Vídni a vzat byl do vazby u zemského soudu v Hradci.

Po šestiměsíční vazbě vyšetřovací uzavřena celá aféra 2. prosince 1893 sensačním procesem velezrady, který skončil osvobozením všech obžalovaných. (V začátku se již byla učinila zmínka o tomto soudě).

Dne 22. a 23. září 1893 zatčeno ve Vídni 14 soudruhů, později dva z nich propuštěni na svobodu. Hlavní osoby z obžalovaných byli truhlářští pomocníci Štěpán Hanel a Frant. Haspel, kteří bydleli společně v V. okresu, Siebenbrunngasse 65, kde u nich nalezeny tiskací lis se sazbou na leták: „Rakouskému lidu“, několik hotových letáků, revolver, třaskaviny, a jak se tvrdilo nehotové pumy, jakož i drátěnou síť k jich nošení, zašitou do kabátu Haspelového.

Dále se jim kladlo za vinu, že již vloni vytiskli a rozšířili leták: „Dělníkům ve vojenském šatě“, ačkoliv bylo patrno, že tento leták pochází z cizozemska. Rychlým útěkem vyhnuli se zatknutí Josef Nastoupil, redaktor „Volných Listů“, Šimon Radl a zodpovědný redaktor „Zukunftu“ Josef Tůma. Zatčení, jak se proslýchalo, předcházela zrada.

Dne 19. února 1894 odbývalo se přelíčení se dne 23. září zatčenými. Na Haspela, Hanela a 12 soudruhů: Martin Nikula, Mathiaš Fleišhans, Otto Kretschmann, Josef Sehnal, Mathiaš Nettka, Jan Fiala, Karel Katzl, Michael Wellner, Jan Wopatek, Václav Plachý a František Modráček, vznesena obžaloba pro velezradu, pro zločin proti zákonu o třaskavinách atd.

Přelíčení končilo odsouzením 8 obžalovaných, a sice Františka Haspela k 10letému těžkému žaláři a Štěpána Hanela k 8letému těžkému žaláři s vypovězením z dolního Rakouska; Martin Nikula ke 4letému, František Modráček k 2letému, Otto Kretschmann ku 4letému žaláři, Michael Wellner, Jan Vopatek a Václav Plachý po 3letech těžkého žaláře. Součet trestů i s 5 měsíční vazbou vyšetřovací 38 a půl roku těžkého žaláře. Většina odsouzených otci rodin, tak že dítky vydány v šanc největší bídě.

Obžalovaní znali se k Anarchismu, ale z jich výpovědí plynula velice malá znalost teorií, či vědeckých zásad anarchismu; státní návladní a president vyprávěli pak na zesíleni obžaloby obyčejné krvavé romány před porotci a během líčení.

Obhajobu ve Vídni převzalo 7 advokátů. –

Dne 23. ledna 1894 zatčeni ve Vídni soudruzi Stránský, Václav Strouhal a František Duffek (tehdy zodpovědný redaktor „Volných Listů“) pro obvinění z velezrady, po několikatýdenní vazbě vyšetřovací propuštěni na svobodu, z Vídně však vypovězeni. „Moudrým zachráncům státu“ v tomto případě scházelo důkazního materiálu.

V měsíci únoru odsouzen v Solnohradech soudruh Franz Egger, jakožto zodpovědný redaktor pro novinářské články ke dvěma měsícům přísného vězení.

V měsíci dubnu zatčen v Korutanech soudruh Šimon Wucherer, dodán zemskému soudu v Celovci a po tříměsíční vazbě vyšetřovací tamější porotou odsouzen ku 3 měsícům zostřeného vězení pro přečin dle § 302. a § 305. Později mu pro urážku úředníka c. k. zemského soudu přidali 6 neděl.

Dne 24. dubna soudruh Egger v Solnohradech znovu zatčen, řetězy spoután, načež byl dodán zemskému soudu v Celovci do vazby. Egger obžalován ze spoluviny s Wuchererem, ale při svrchu uvedeném hlavním líčení byl osvobozen, když byl 2 měsíce strávil ve vyšetřovací vazbě.

Dne 7. května odsouzen ve Štýrském Hradci S. D. Friedländer (Friedländer odsouzen na výpověď detektiva a byl mu tak veliký trest přiřknut pro svoje politické přesvědčení. – pozn.) pro veřejné násilí spáchané dne 1. května 1894 vzpíráním se bezdůvodnému zatčení na 9 měsíců těžkého žaláře. - Výrok to nejtvrdší třídní spravedlnosti.

Dne 29. května odsouzen ve Vídni soudruh Valenci, vydavatel a redaktor „Zukunftu“ porotním soudem pro řadu v „Zukunftu“ uveřejněných článků k šestiměsíčnímu přísnému vězení, a z Vídně vypovězen.

Tím citáty o souzení našich soudruhů uzavíráme, ačkoliv je vyhlídka na nová žalářování. Součet přisouzených od ledna 1894 až do července 1894 trestů obnáší 45 roků těžkého žaláře - 7 roků vazby vyšetřovací. Jediný rok - jak krátká to doba! A kolik dítek nezbaveno v této době svých otců, živitelů? - Kolik životů rodinných zničeno, kolik existencí zničeno, - jaké řadě lidí uloupeno na řadu let přirozené svobody? - A to všechno jen proto - že do žaláře vrženi měli se za oprávněny: kritizovati, usuzovati, dávati otevřeně najevo svou nevoli nad dneškem, na základech třídního nadpráví postaveného systému společenského.

Brutálním pronásledováním, krutými opatřeními mysleli „páni“ státní návladní zachrániti koruptní, kapitalistickou stavbu společenskou! Jaká ironie - jaká bláhovost! - Vysoko nad nízkými násilnými akty libovolnými panujících tříd a jich representantů kráčí šlechetný princip osvobození lidu v před - ideál anarchie!

Ani pronásledování ani žalářování, všechna tato opatření nemohla docíliti, co měla, tj. zničení anarchistů. Dnes mohutný obr Anarchismus znovu svoje údy protahuje Rakouskem. Řadou federalismu odpovídajících organizací možno se již vykázati, ačkoliv v oboru tisku velikými obětmi a vytrvalostmi pracovati dlužno. (Na místě vycházející v Solnohradu „Allgemeine Zeitung“, která nedostatkem finančních prostředků musela býti zastavena, počal vycházeti v Hradci nový orgán anarchistického směru „Die Freiheit“. Po druhém vyjití, při němž S. D. Friedländer a Josef Schmied podepisovali jako zodpovědní redaktoři, byl tento podnik tiskový vídeňským státním návladnictvím kritizován načež další vycházení listu úředně zastaveno. - pozn.)

Anarchistická myšlenka nabývá vzdor všem proti ní vedeným ranám stále většího rozšíření, stále pevnější půdy ve všech částech říše. Mezitím co sociální demokracie tluče na „buben volebního práva“ a k účelu politickému zvetešnění mas rozvíjí čilou agitaci, chápou se revoluční socialisté vztažně anarchisté působivé činnosti na půdě třídního boje proletariátu, tak že získali již značný počet stoupenců.

Uprostřed nejhroznější bídy, největších třídních protiv, boj s pánujícími mocnostmi jsme přijali dobře vědouce, že naše námahy a úsilí provázené ideálními rysy nejsou marné. Zásada naše, zastupovati věc vyděděných a trpících, jest nám pobídkou, abychom nenechali umdlévati činnost naši v tomto směru. Dáti lidstvu nazpět zemi, osobních práv a důvěru ve svoje příští, to obráží se ve všech našich snahách.

A proto také voláme s Dantonem k zápasícímu proletariátu: Každému revolucionáři má v těle na místě srdce bíti poplašní zvon! Nechť jest tento v pohyb uveden, nechť jeho hromové zvuky vyznívají ven, v širý kraj, aby hlásaly lidu ještě dřímajícímu, že doba klidného přemýšlení je ta tam.

Ku předu tedy k ranním červánkům, již se šeří.

V naší snaze ale po nejvyšším ideálu svobody lidstva nebudou nás moci zadržeti ani reakcionářské choutky panující třídy, ani nízké, hnus vzbuzující útoky sociálně- demokratického vůdcovství. Na půdě třídního boje dále se bijeme, až triumfovati bude pravá láska k bližnímu, skutečná svoboda, Anarchie! –

Nechť i proletariát rakouský dojde k správnému poznání třídnímu, tak aby se hnutí dělnickému dostalo zase rázu proletářského, aby tím spíše byl rozluštěn problém svobodného zařízení společenského, šťastné budoucnosti.